„Zábavných momentů zažíváme spoustu. Smějeme se v podstatě pořád,“ říká trasér Ondry Zmeškala Karel

Jak jste se s Ondrou vlastně poznal?

S Ondrou jsem se seznámil prostřednictvím internetu. Máme v našem městě běžeckou skupinu, která se každou středu schází na stadionu ke společnému běhu, přijít může kdokoliv. Někdo z nás tehdy před léty objevil na Facebooku prosbu nevidomého kluka z nedaleké vesnice, zda by se v okolí nenašel někdo, kdo by s ním nemohl občas vyběhnout jako trasér. Nikdo z nás s ničím takovým neměl zkušenosti, ale pozvání na náš středeční výběh bylo samozřejmostí. 

Tak se Ondra ocitl mezi námi. To, že je to fajn kluk, se kterým je legrace, a který se se svým handicapem snaží vyrovnat pozitivním přístupem, jsme poznali okamžitě a ihned se stal jedním z nás. Mnozí se účastníme místních běžeckých závodů, k čemuž se ani Ondra nenechal dlouho pobízet. Zpočátku se nás na něm "vystřídalo" víc, ale časem jsem se vykrystalizoval jako nejčastější běžecký trasér právě já. Myslím, že jsme si dobře sedli mentálně, běžeckým stylem a tehdy i výkonnostně. Pravda je, že Ondra se za ta léta velmi zlepšil, zatímco moje stárnoucí údy postupně spíše ochabují.

V čem dalším spočívá práce traséra a jak moc záleží na komunikaci, osobním vztahu, důvěře?

Práce traséra je přesně taková, jak si ji asi většina lidí představuje. Trasér musí svému spoluběžci poskytnout oporu v tom smyslu, aby jej provedl bezpečně celou tratí a pokud možno ho při tom zbytečně nebrzdil. Při běhu jsme spojeni pružnou, asi patnácticentimetrovou smyčkou, kterou každý z nás drží v jedné ruce. Ve složitějších úsecích, například v prudké zatáčce, se mě Ondra přidrží za loket. Důležitá je sehranost, vždy se snažím udržovat svůj krok synchronně s Ondrovým, abychom měli stejný rytmus a nepřetahovali jsme se.

Komunikace je při běhu s nevidomým naprosto klíčová, jako trasér téměř nepřetržitě mluvím, hlásím nerovnosti, kterým se nelze vyhnout, blížící se zatáčky, stoupání i klesání s jejich přibližnou délkou, občas na naši přítomnost musím upozornit ostatní běžce. Důvěra že strany vedeného je nezbytná, běžíme poměrně rychle a on se na mě spolehnout prostě musí, naopak trasér musí předvídat a nic neopomenout, což se ne vždy podaří, zvlášť při narůstající únavě. Při dobrém vzájemném vztahu se některé chybičky určitě odpouštějí lépe.

Trasujete i další nevidomé či slabozraké sportovce?

Ondra je jediný, koho trasuji, žádného jiného nevidomého běžce v okolí nemám. Mé časové možnosti jsou omezené, pracuji jako pokrývač a v práci se někdy zdržím do večera. Samozřejmě je tu rodina, sám se kromě běhu věnuji i dalším sportovním disciplínám, účastním se (nejen) veteránských atletických soutěží. Ale na Ondru si vždycky rád čas najdu, nemám problém obětovat vlastní ambice v daném závodě. Popravdě, poslední dobou stejně Ondra můj běh spíše zrychluje, kolikrát jsem na limitu, ale přece ho nemůžu nechat běžet napřed, ač mu tím občas vyhrožuji

Kolik společně trávíte času?

Společného času spolu trávíme asi méně, než bychom chtěli, ale jsme oba prostě dost vytížení. Kromě občasných společenských událostí proto trávíme společný čas opět pokud možno sportem. Hlavně tedy běh, příští zimu se společně chceme více věnovat běhu na lyžích, ve kterém jsme letos objevili zajímavý společný potenciál. Teď máme v plánu zkusit sportovní lezení, které dělám od mládí, oba se na to těšíme. Občas Ondru z legrace přesvědčuji, že ho jednou naučím skákat i o té tyči!

Umíte si představit, že byste trasoval někoho, koho nemáte rád? 

Popravdě, neumím. Kdyby to byl někdo, koho znám a opravdu ho rád nemám, nemělo by to smysl ani pro něj, ani pro mě. Někoho, koho neznám, bych odtrasovat dokázal, pokud by to někdo potřeboval a byl by s výsledkem spokojený, měl bych samozřejmě radost i já. Ale tím už nějaké pouto vzniká a těžko bych potom mohl říct, že toho člověka nemám rád.

Podělíte se o nejsilnější moment, který jste s Ondrou zažil?

Nebude to asi nic ohromujícího, ale když spolu absolvujete nějaký těžký závod, během něhož překonáte nějaké těžké okamžiky, je společná radost v cíli dvojnásobná oproti tomu, když jste na to sami. Velmi silným, ani ne okamžikem, ale příběhem, je pro mě Ondrův přístup k životu a všem jeho protivenstvím. Je pro mě velkou inspirací!

A co nějaké zábavné momenty? 

Ač žádný nevyčnívá vysoko nad ostatní, zábavných momentů zažíváme spoustu. V podstatě se smějeme skoro pořád. Často se přátelsky popichujeme, Ondra mi třeba vyčte, že jsem s ním schválně vymetl všechny kaluže a křoví, které po cestě byly. Na to mu obvykle odpovím, že má pravdu, že to byl trest za to, že běžel příliš rychle. Občas vyhrožuji, že si na závod obuji kolečkové brusle a on mě potáhne jako dřevěného kačera. Když si jdeme před závodem ulevit, vždy ho ubezpečím, že jsme právě otočeni k tribuně plné lidí.

Ondru vždy zaručeně pobaví historky spojené s mým handicapem, jímž je moje značná zapomnětlivost. Když se můj dvanáctiletý syn po firemní štafetě Jizerské padesátky vracel z parkoviště do VIP stanu, musel při tom rafinovaně překonat bdělou ochranku, ve kterém si zřejmě zapomněl rukavice, které nakonec stejně nenašel, Ondra se při mém rozhořčeném otcovském monologu o zodpovědnosti a neskutečné zapomnětlivosti celou cestu do penzionu jenom pochechtával. Pravý výbuch smíchu nastal, až když jsem druhý den mezi řečí naznačil, že se rukavice našly v mém batohu. Veselé momenty nastávají i v interakci s ostatními závodníky, na lyžích třeba s gustem předstíráme, že se celý závod snažím toho chlápka ve žlutém tričku za mnou setřást, ale vůbec se mi to nedaří. Celkově se snažíme, aby lidé které jsme minuli, měli lepší náladu, než před setkáním s námi.

Co jsou ty největší úspěchy, které máte s Ondrou za sebou?

Ondrovou hlavní disciplínou je triatlon, který s ním nechodím, málokdo měl tu příležitost vidět mě ve vodě. Proto své nejlepší výsledky sbírá s jinými traséry. Zaběhli jsme spolu několik pěkných výkonů na tratích od kilometru po půlmaraton, na poloviční trati letošní Jizerské padesátky jsme obsadili druhé místo v kategorii slabozrakých, mezi zcela nevidomými jsme byli nejrychlejší. Narozdíl od běhu, kde ho už začínám přenechávat rychlejším, v běžeckém lyžování by to nemuselo být naše poslední společné slovo. Koneckonců, není jenom letní paralympiáda, kam se Ondra touží kvalifikovat, existuje přece i její zimní varianta, nemám pravdu?