Marianna a její hliněný svět: jak nevidomá sochařka tvoří dotekem i srdcem

Marianno, víme o vás, že vás práce s hlínou velmi naplňuje. Jak jste se k této činnosti dostala? 

K hlíně jsem se dostala v době, kdy jsem na střední škole začala ztrácet zrak. Ve 22 letech jsem prodělala krvácení do očí a po operacích jsem čekala na zlepšení. Modelování mi pomáhalo na mou situaci nemyslet. Postupně jsem si zvykla pracovat s představami a obrazy v mysli. I když se mi zrak nevrátil, u tvoření jsem už zůstala.

Práce s keramickou hlínou je sice velmi kreativní, ale zároveň hodně fyzicky náročná. Jaké jsou největší výzvy, se kterými se při tvoření potýkáte?

Věnuji se hlavně sochám, což vyžaduje neustálé míchání hlíny. S tím mi naštěstí pomáhá manžel. S vypalováním soch mi je k ruce kamarádka Zuzka, která má na starosti také jejich glazuru.

Používáte speciální papírovou hlínu. Mohla byste nám přiblížit, čím je výjimečná a proč jste si ji tak oblíbila?

Zjistila jsem, že když do hlíny rozemelu karton ve správném poměru, získá úplně nové vlastnosti. Umožňuje mi tvořit tenké, vysoké a složitější objekty. Pokud v ní vzniknou praskliny, tak se po namočení krásně znovu spojí. Papír dává hlíně tu správnou „drzost“ – mohu s ní dělat věci, které by s běžnou hlínou nebyly možné.

Máte konkrétní projekt nebo výrobek, na který jste obzvlášť hrdá?

Ano, byla jsem oslovena, abych vytvořila symbol do kaple Maria Loreto, a tak vznikla socha Dětské duše, která znázorňuje předání nenarozené dětské duše z dlaní ženy Bohu. Když byla posvěcena, byl to pro mě opravdu silný zážitek.

Mimo jiné jste se věnovala i tvoření pro zahradu hospice. Co vás k tomu inspirovalo? 

Keramiku pro hospic tvoří hlavně moje kamarádka a asistentka Zuzka. V období, kdy jsem podstupovala operace nohou a nemohla tři roky chodit, jsem se snažila tvořit něco menšího než sochy. Napadly mě domečky pro ptáky, které jsem mohla vyrábět v sedě, a právě ty najdete ve zmiňovaném hospicu.

Pracovala jste i s dětmi z družiny. Jaké byly jejich reakce na vaše sochy a keramiku? 

Když ke mně děti přišly, ukázala jsem jim rozpracovanou sochu. Ptaly se, jak můžu tvořit bez zraku. Povídali jsme si o tom a domluvili jsme se, že bych mohla přijít za nimi a tvořit společně. Když pak pracovaly v keramické dílně, zkoušely modelovat sochu ženy se zavřenýma očima. Braly to úplně přirozeně. Společně jsme nakonec vytvořili velký dům vysoký jeden metr. Měl podkroví, do kterého děti přidaly postavy, nábytek a zvířátka. Dokonce tam seděla i skupinka lidí, která hrála karty.

Jak vám tvoření pomáhá zvládat těžkosti spojené s vaší nemocí? Dá se říct, že je to určitá forma terapie?

Určitě, pomáhá mi udržet mysl v pohodě.

Máte nějakou vizi, jak byste svou tvorbu mohla sdílet s dalšími lidmi? Například výstavy, prodej nebo zapojení do komunitních projektů?

Ráda se zapojuji do různých projektů a určitě v tom chci pokračovat. Výstavy už mám za sebou, teď mě baví tvořit keramiku do zahrad.

Jak vám pomohla osobní asistentka financovaná díky Světlušce a jejímu Fondu Kaufland? 

Asistentka mi pomáhala zejména v mém těžkém období. Pomáhala mi s malováním keramiky, vypalováním i s účastí na dobrovolnických projektech ve škole a hospici. Bez ní by to nešlo.

Pokud byste měla něco vzkázat těm, kteří přemýšlejí, zda využít podpory Světlušky, co byste jim řekla?

Pokud máte sen, který byste si chtěli splnit, nebo se chcete něco nového naučit, určitě stojí za to požádat o pomoc. Může se vám to vyplnit.