„Vidím svět srdcem, možná proto mi připadá krásnější než dříve,“ říká nevidomá květinářka Romana

Romana Lískovcová

Tato krásná mladá žena s úsměvem na tváři má za sebou velmi pohnutý osud. Cukrovka jí ztrpčovala život už od osmi let. V jedenácti letech jí ta stejná zákeřná nemoc vzala maminku. Ale ani to nestačilo a v Romaniných pětadvaceti letech udeřila znovu a téměř ze dne na den ji úplně připravila o zrak. 

"Nevidět neznamená nežít. Znamená to vnímat svět jinak. Dnes vidím svět srdcem a možná proto mi připadá krásnější než dříve. Každý den mne vede dál. Dnes jsem v rámci možností spokojená a se svou situací vyrovnaná. Měním svůj život k lepšímu, Poznávám nové lidi a věřím v to, že všechno zlé je pro něco dobré," vysvětluje Romana Lískovcová. 

Jak jste žila před ztrátou zraku? Jaké jste měla plány, sny a cíle do budoucna?

Předtím, než jsem přišla o zrak, jsem žila akčně, byla jsem živel. Už od školy jsem se pohybovala neustále mezi květinami. Byla jsem zaměstnaná v jednom pražském květinářství, kde jsem dostala nabídku pracovat v zahraničí a dělat svatební dekorace. Okamžitě jsem chytla šanci za pačesy. Byly to časy plné učení, nových zkušeností. Setkala jsem se s takovými věcmi, o kterých se mi ani nezdálo. Snila jsem o vlastním květinovém studiu v Praze, absolvovala jsem různé kurzy a stále se učila něco nového. Vedla jsem i květinářství na Zličíně. Doma jsem měla malou dílničku, kde jsem tvořila dekorace na zakázku. Jelikož jsem byla aktivní řidička, byla jsem schopná hned v šest hodin ráno jet do květinového skladu. Nakoupit květiny na tvoření, vrátit se domů a ještě zadělat na buchty. Kde jsem byla, tam o mě věděli, neustále úsměv na tváři a smích takový, že byl slyšet i přes hory, doly.

Život s cukrovkou je náročný a plný odříkání. Vám ji diagnostikovali již v osmi letech. Muselo to býtvelmi náročné pro tak malé dítě.

Cukrovka nám odmalička ztrpčovala život. Mému o dva roky staršímu bratrovi diagnostikovali cukrovku asi o rok dříve než mě. Tenkrát mamka s tátou museli být v nemocnici a učit se vše okolo diabetu. Nikdo nevěděl nic o dietách, o stravování, co smíme a nesmíme jíst. Já jsem byla u babičky, rodiče tenkrát byli s bratrem v nemocnici a nepustili je domů, dokud se vše nenaučili. Asi po roce jsem už měla diagnostikovanou cukrovku i já. S bratrem jsme si inzulín píchali čtyřikrát denně. Nesměli jsme se napít limonády, jíst čokoládu, sušenky, lízátka, nebo v létě zmrzlinu. Veškeré jídlo jsme museli vážit a převádět na jednotky. Měla jsem k obědu čtyři jednotky, což byl jeden řízek a tři brambory. A i když jsem ještě měla hlad, tak už jsem nic víc nesměla sníst. Pamatuji si, jak nám chtěl tatínek udělat radost a koupil nám nějaké DIA čokolády. S bratrem jsme se čokoládou doslova přecpali a když jsme pak jeli na kontrolu, tak nás pan doktor málem přizabil, protože v těch výrobcíchoznačených jako DIA bylo ještě více cukru než v běžných sladkých dobrotách. Ta nejhorší rána ale přišla v mých jedenácti letech, kdy na neléčenou cukrovku zemřela maminka. Dnes už jsem s tím vším smířená, ale tenkrát to pro mně bylo opravdu velmi těžké.

Vaše potíže se zrakem nastaly velmi náhle a vývoj byl nečekaný. Lékaři váš stav podcenili a zanedbali léčbu. Jak jste to vše tenkrát prožívala?

Víte, dodnes nikdo nechápe, že jsem do svých 25 let nepotřebovala brýle. Neměla jsem vůbec žádné problémy s očima, viděla jsem perfektně. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a vlastně ani nebyl čas se z toho nějak hroutit. Během těch všech vyšetření a lítání po nemocnicích a doktorech jsem neustále věřila, že to bude dobré. Že mě někdo zachrání a já určitě neskončím jako nevidomá. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Odpoledne jsem přijela domů a ještě jsem viděla, venku bylo světlo. Šla jsem si lehnout a když jsem se vzbudila, měla jsem kolem sebe jen tmu. Byla jsem úplně zmatená, protože jsem nevěděla, jestli už je tak pozdě a je opravdu tma nebo už jsem opravdu úplně slepá. Pohltila mně neskutečna panika. Začala jsem vyvádět a strašně plakat. Byla to šílená beznaděj, myslela jsem, že se z toho zblázním, že tohle už opravdu nezvládnu.

Co pro vás bylo v tu dobu nejhorší. O co vše jste přišla?

Nejhorší byl strach, úplná hrůza, jak zvládnu žít dál. Jak dokáži přežít další den a nezešílet z toho. Nevěděla jsem co mám dělat a proč vůbec cokoliv zkoušet. Celé dny jsem jen plakala a po nocíchjsem nespala. To pro mě nejdůležitější, co mi slepota vzala, je svoboda, samostatnost a soběstačnost. I když se maximálně snažím, zvládnout vše tak jako dříve nedokážu a s tím se mi velmi těžce smiřuje.

V České republice je několik organizací, pomáhajících lidem při ztrátě zraku v různých oblastech. Navštívila jste některou z nich?

Chtěla jsem nastoupit do Rehabilitačního střediska pro nevidomé na Dědině a učit se tam zvládat denní rutinu beze zraku. Byla jsem nadšená z toho, co vše se tam mohu naučit a moc jsem se tam těšila. K tomu ale nedošlo, opět mě zradilo mé zdraví. Nečekaně jsem musela nastoupit do nemocnice. Měla jsem trombózu v levé noze, která přešla do nervové neuropatie. Poté jsem se absolutně psychicky zhroutila a nastal další koloběh mých zdravotních komplikací. Začala jsem se léčit s pomocí antidepresiv. K tomu všemu jsem musela podstoupit odběr kostní dřeně. Lékařům se nelíbily mé krevní testy. Výsledek z tohoto odběru je pozitivní, ale nález prozatím spí. Každý měsíc dojíždím na odběry a modlím se aby se neprobudil. Nástup na Dědinu jsem tedy tehdy odložila. Potřebovala jsem se věnovat sama sobě, vše si srovnat v hlavě, posbírat všechny své psychické síly a najít ten správný směr, kterým se vydám.

Kdy nastal zlom a vy jste se odrazila ode dna?

Nakonec ve mně prostě zvítězila touha žít a já začala pomalinku zkoušet, co zvládnu. Zkusila jsem pověsit prádlo a měla jsem ohromnou radost, když jsem to dokázala. Řízky jsem obracela rukou a když jsem zalévala kávu, strčila jsem do hrníčku prst a až jsem ucítila vařící vodu, věděla jsem, že je plný. Ten největší zlom ale přišel, když jsem bouchla vzteky, že už mě nebaví žít jen mezi čtyřmi stěnami a dělat domácí práce jako umývání nádobí, vysávání apod. Baví mě překonávat sama sebe. Každý den je nějaká nová zkouška. A takhle krůček po krůčku jdu opatrně dál, zkouším, co zvládnu. Hledám nové způsoby, jak překonat to, co se mi stalo. Život máme každý jen jediný a já prostě musím hrát s rozdanými kartami nejlépe, jak to půjde.

Je úžasné, jak rychle jste se se ztrátou zraku dokázala vyrovnat a najít znova radost ze života. Vrátila jste se zpět ke své profesi a tomu, co jste dříve tolik milovala. I beze zraku vytváříte kouzelné květinové dekorace. Bylo těžké zkusit tvořit poslepu?

Nikoho nevidomého neznám a nemám vůbec ponětí, jak dlouho se s takovou životní změnou lidé vyrovnávají. Každý člověk to má určitě jinak a já sama si nemyslím, že to zvládám nějak výjimečně dobře. Jednoduše dělám co můžu a nevzdávám se. Prostě jsem potřebovala tu svou nashromážděnou energii přesunout do nějaké smysluplnější činnosti. Začít opět tvořit. Dlouho jsem tu myšlenku měla jen v hlavě a nenacházela odvahu začít. Jak může úplně slepá holka tvořit dekorace, jak pozná, že je to dokonalé? Ale rodina mě podpořila a tak vzniklo DEKORO. Přes internet jsem si objednala materiál a konečně začala zase tvořit. První výrobek byl věneček z růžiček. Celý lepený z malých dílů, opravdu velké sousto. Ale já to takhle potřebovala, dokázat si, že i takhle těžký úkol zvládnu. Sice mi ta práce trvala čtyři hodiny a já byla celá ulepená od tavné pistole, ale povedlo se. A ohlasy okolí úžasné, nemohli uvěřit, že jsem to takto dokonale zvládla poslepu. A můj pocit k nezaplacení. Jsem dobrá a zvládnu vytvořit krásnou dekoraci i poslepu.

Moc se mi líbí, jak na workshopech zvete lidi, aby tvořili společně s vámi vlastní dekorace. Rozdáváte tak radost nejen vlastní tvorbou, ale pomáháte ostatním najít radost z vlastního díla. Jak vás to napadlo?

Práce s dětmi a seniory mě neskutečně nabíjí energií. Je to ten nejkrásnější pocit, když člověk zvládne něco vytvořit sám, přestože si to může koupit už hotové. Jsem šťastná, cítím okolo sebe tu radost když jim vznikne pod rukama jejich vlastní dílo. Především děti jsou naprosto úžasné. Chtěla bych všem lidem ukázat, co mohou zvládnout, pokud budou chtít.

Váš život se radikálně změnil také díky jedné kompenzační pomůcce pro zrakově postižené, a to mobilnímu telefonu.

Ano, nejprve jsem měla běžný mobilní telefon a byla jsem jen schopná přijmout hovor. Věděla jsem, že musím přejet prstem, když mi někdo volá. Ale zavolat sama, napsat sms jsem nedokázala. Vlastně jsem ani nevěděla, kdo mi volá a kolik je přesně hodin. Byla jsem závislá na televizi a čas jsem odhadovala podle pořadů, které právě dávali. Pak mi manžel stáhnul hlasového asistenta a já tak mohla alespoň zjistit čas a zvládla jsem si pouštět videa na youtube. Poslouchala jsem hudbu, učila se jazyky a vyhledávala videa o tom, jak žijí a jaké pomůcky využívají nevidomí. A pak to přišlo. Objevila jsem mobilní telefon, který je možné využívat i poslepu. Koupila jsem si ho a po překonání peripetií s nastavením mi úplně změnil život. Oslepla jsem v roce 2016 a na konci roku 2018 jsem konečně byla schopná spojit se se světem. Do té doby jsem byla jen sama se svými myšlenkami a nejbližší rodinou. Přátelé ani nevěděli, co se mi stalo. Zmizela jsem a znova se objevila až po dvou letech. Až teď všichni zjišťují, co se mnou celou tu dobu bylo a jsou z toho v šoku. Dnes volám a vím přesně komu, píši a čtu smsky, emaily, zprávy na messengeru. Využívám facebook, dokonce i fotím. Objednávám si věci z internetu. Jsem jako kdyby mě utrhli z řetězu. Mám staženou spoustu aplikací které mi pomáhají rozlišit barvy, obaly, používám navigaci a další pomocníky pro nevidomé. Jsem opravdu moc šťastná, že taková pomůcka existuje. Díky tomu mám konečně i podporu přátel a je to velká motivace jít dál. Mobilní telefon je jako moje oči. Nebýt telefonu, nebylo by DEKORO. Já bych byla asi neustále zavřená doma a trápila se. Dává mi neskutečnou svobodu a soběstačnost. S tímto mobilem zvládnu tolik věcí a nepotřebuji vidícího pomocníka. Vše jsem se naučila používat sama. Naučila jsem se sama i chodit tady po vesnici. Dojdu si třeba do obchodu a orientuji se i podle toho, kde třeba zpívají andulky nebo štěká pes. Stačí jen chtít a ještě více chtít a nevzdávat se.

Máte nějakou radu, jak se vyrovnat s těžkými životními situacemi a najít sílu jít dál a znova se začít radovat ze života?

Nejdůležitější je opravdu celou svou bytostí chtít, mít to v hlavě srovnané a snažit se překonat překážky vůlí. Měla jsem spoustu času přemýšlet sama nad sebou. Změnit sama sebe. Jelikož jsem velmi pozitivní člověk s obrovskou chutí do života, tak jsem v sobě měla touhu vybojovat si svůj život zpět. Jsem toho názoru, že co se má stát, stane se. A jednou za to budeme děkovat, protože všechno má nějaký smysl, nic se neděje náhodou. Když se stane něco zlého, život nekončí. Právě naopak, začíná úplně nový, jiný život a je jen na vás jak s tím naložíte. Každý má tu možnost jít životu naproti a pak se naskytnou takové možnosti, které by člověka v tu chvíli ani nenapadly. Na vlastní oči jsem viděla malé děti tak strašně nemocné. A přesto se dokázaly smát a bojovat o život. Takže si říkám, žejsem na tom ještě docela dobře a už nemám chuť si stěžovat na svůj osud. Dnes jsem vyrovnaná, šťastná žena s obrovskou motivací, nadějí a inspirací. DEKORO se úžasně rozjíždí. Mám z toho obrovskou radost, mé okolí se mi tak nějak přizpůsobuje a já začínám být vícesoběstačnější. V září nastoupím do Tyflocentra a věřím, že mi to opět pomůže zlepšit můj život. Moc se na to těším.

Moc ráda bych poděkovala všem, kteří v těch nejtěžších chvílích při mně stáli a stojí stále. Především mému manželovi Jaroslavovi. Mému úžasnému bráškovi Martinovi. Tatínkovi, který je pro mne tím nejlepším člověkem na světě. Mé dlouholeté kamarádce Renatě, za to, že byla vždy na telefonu a to iv těch úplně nejtěžších chvílích. Zdence a Katce, které mne navštěvují, berou mně s sebou do světa mezi lidi. Díky za to, že mám s vámi vždy důvod se smát. Děkuji také Pavlovi Švecovi a jeho Zvukovým cestám. Otevírá mi oči a uši a učí mně žít nový život. A naposledy chci poděkovat svému Andělovi, který mně sice postavil na cestu dosti hrbolatou, ale stojí při mně, pomáhá mi se zvednout a jít dál.

Autorkou rozhovoru je Hana Petrová, s níž si můžete přečíst rozhovor ZDE