Problémy vnímejte jako možnost ukázat, co ve vás je, radí zrakově postižený Pepa

Pepa, rodák z Karlových Varů, strávil většinu mládí právě v lázeňském městě, kde navštěvoval díky možnosti integrace standardní základní školu. Jeho přijetí předcházelo mnoho diskuzí s vedením školy, neměla totiž zájem zrakově postiženého přijmout. Během čtyř let přešel na základní školu v Otovicích, kde měl šanci jet i na lyžařský a turistický výcvik s běžně vidícími spolužáky.

Zhoršující se problémy se zrakem trápily Pepu už od dětství. „Od malička trpím zánětem cévnatky, což zjednodušeně způsobuje špatné vyživování oka. To je příčinou mé praktické nevidomosti, postupně se mi zužuje zorné pole a snižuje se i zraková ostrost. Aktuálně mám trubicové vidění. Vedle toho mám šanci si užít také šeroslepost, slabší barvocit a samovolný tik čočky v oku. V mém případě se tedy jedná o kombinaci více vad. Vypadá to, že v dlouhodobém horizontu povedou mé potíže pravděpodobně k úplné slepotě. Na druhou stranu medicína jde kupředu tak rychle, že se uvidí, co bude za 10, či 20 let,“ popisuje podrobně svou vadu.

Po základní škole se rozhodl pokračovat na Gymnázium pro zrakově postižené v Praze. Hned na začátku se zapojil do tréninků goalballu, které se na škole organizovaly. Tomuto sportu Pepa propadl a stal se jeho vášní. Během jednoho roku se dostal do dospělácké reprezentace, se kterou postupně posbíral mnoho různých úspěchů na mezinárodní scéně.    

V 17 letech Pepovi zemřel bratr za nevyjasněných okolností. Uvědomil si, že vymlouvání se na zrakové postižení k ničemu není a je zapotřebí se postavit na vlastní nohy, a tak být i oporou pro svou rodinu. „Jednou z aktivit, kterou jsem začal provozovat, byly latinsko-americké tance. Bavilo mě to tak, že jsme se s taneční partnerkou účastnili soutěží a realizovali různá vystoupení, například na maturitních plesech a podobných akcích. Z mé taneční partnerky se postupně stala přítelkyně a před dvěma lety i manželka.“ Se Světluškou se Pepa spojil právě během studia na střední škole, aby mu pomohla financovat jeho zájmy a náklady na studium v Praze.

U tančení a goalballu nezůstalo. Josef se během střední školy také opřel i do atletiky, ve které získal medaile na mezinárodních soutěžích pro střední školy v běhu na 400 m a skoku do dálky. Následně přidal i cyklistiku: „Cyklistika pro mě představovala skvělou možnost sportovní přípravy na fyzickou zátěž v rámci goalballu. Zároveň to byla ohromná zábava. Účastnil jsem se třeba skupinového desetidenního výletu z Čech do Norska na dvojkolech. Při přepočtu to vycházelo cca 1 000 km na osobu za 10 dní. Několikrát jsem byl i na různých cyklistických závodech. Kolo bych si nemohl pořídit bez finanční podpory, kterou mi Světluška poskytla,“ doplňuje Pepa, který aktuálně kolo využívá pro rekreační výlety s manželkou a půjčuje ho Honzovi Boškovi na triatlony, na kterých je úspěšný.

Po střední škole zvažoval Pepa, kam se vydat dál. Nakonec si vybral VŠE, protože nabízela bakalářský program zaměřený na učitelství ekonomických předmětů. Uvědomil si, že díky tomu bude mít širší možnost pracovního uplatnění. Jednou z podmínek dokončení bakalářského programu byla pokročilá znalost anglického jazyka. Kvůli tomu se rozhodl odjet na měsíční jazykový pobyt do Manchesteru. Díky tomu zvládl bakalářské studium úspěšně ukončit. Na státnice navíc vzpomíná s úsměvem: „Po státnicích jsem letěl rovnou do Finska na mistrovství světa v goalballu (6. místo z 16 týmů). Tam jsme se navíc potkali s kamarády cyklisty, kteří se zase na dvojkolech vydávali z Čech za polární kruh, to byl nezapomenutelný zážitek.“ 

Po zkušenosti z Manchesteru si řekl, že zkusí rovnou výměnný studijní program. To se Pepovi splnilo na začátku magisterského programu, kdy odcestoval do kanadského města Victoria, kde strávil celkem čtyři měsíce. Do Kanady byl navíc poslán jako historicky první student VŠE s těžkým postižením. I tuto cestu Světluška podpořila.

Praktické uvažování při výběru školy se Josefovi vyplatilo. Už během bakaláře se zapojil do neziskové organizace, kde pomáhal s psaním projektů a jako lektor dětem popisoval život s postižením.  Při nástupu na magisterský program se zapojil do Studentského klubu projektového řízení, který po jednom roce převzal jako manažer a měl ho na starost. Už tehdy začal paralelně řídit svůj první projekt – Konferenci projektového řízení, k čemuž byl osloven právě přáteli ze studentského klubu. Později ke studiu přidal i Honors Academia, nadstandardní studijní program zaměřený na rozvoj manažerských dovedností. Díky tomu získal mnoho zajímavých znalostí a nasbíral nespočet kontaktů, které zužitkovává dodnes. Vyšlapanou cestičkou se dostal až k pozici juniorního konzultanta ve společnosti Symphera, kde pomáhá se vším možným a osvojuje si tak znalosti komplexního fungování firmy, která za krátkou dobu vyrostla z deseti na dvacet pět zaměstnanců.

V roce 2018 se oženil se svou dlouholetou přítelkyní, se kterou dnes vychovávají několikaměsíční miminko. Pepa se během rozhovoru smíchem mimo jiné zmínil, že trpí profesionální deformací, protože svatbu řešil více než manželka. Pohodově bere i rodičovství: „Vše je o zvyku a o učení se novým dovednostem, přebalení, chování a další. Dříve jsem se bál jezdit sám s kočárkem. Dnes, tam, kde už to dobře znám, tak si klidně do jednoho ucha pustím podcast, či audioknihu, a druhým poslouchám, co se kolem mě děje. Je to jako s čímkoli jiným v životě, vše je o hledání cest, nikoliv výmluv.“

Pepa je dalším v řadě lidí s těžkým hendikepem, kteří se omezením nenechají na své životní cestě zastavit, ať už jde o vzdělání, práci, nebo sport. Zrakově postiženým všeobecně rozhodně doporučuje, ať se učí pracovat s asistivními technologiemi, rozvíjejí síť svých kontaktů a problémy vnímají jako možnost ukázat, co v nich je. Pokud by se někdo s Pepou chtěl spojit, najdete ho na sociálních sítích.