Právník, Youtuber, bloger, milovník hudby a dobrého humoru. Seznamte se s nevidomým Matějem

Matěji, když vidím, kolik toho děláte, nevím ani odkud začít. Vystudoval jste práva, pracujete jako koncipient, píšete vlastní blog i povídky, hrajete na hudební nástroje, sportujete… Tak možná „jak to to všechno stíháte?“ 😊

Upřímně sám nevím. Každý má denně 24 hodin času a myslím si, že kdo věčně nestíhá, ten ho jen neumí zorganizovat. ;-) Hlavní příčina je ale nejspíš v tom, že dělám hodně věcí, ale žádnou vyloženě "na plný úvazek", samozřejmě s výjimkou práce. A určitě také hraje svou roli moje okolí, které mi tolik koníčků umožňuje a hlavně toleruje.

Začněme u vaší práce a studií – práva patří mezi nejnáročnější školy. Proč jste si je vybral a jaké bylo vaše studium?

Na tuhle otázku vždycky odpovídám, že proto, že spravedlnost je slepá, ale ve skutečnosti je to tak, že na mě spíš zbyla. Když jsem vyškrtal všechno, co mě nebavilo, nebo bylo kvůli špatným očím nepraktické, tak nějak vyšla sama. Ještě jsem váhal nad psychologií, která mě zajímá dodnes, ale té volby rozhodně nelituji. Studium probíhalo skvěle díky středisku Teiresiás na Masarykově univerzitě, které se věnuje všem handicapovaným studentům napříč všemi fakultami a druhy postižení. Díky nim jsem měl totožné podmínky jako zdraví studenti – kompenzace času, digitalizované materiály, písemné testy na počítači, všechny dostupné technologie atd. Dodnes kudy chodím, tudy je chválím. I z mých zkušeností ze studia v zahraničí jsou skutečně světoví a nemají konkurenci ani mimo naši republiku.

Byl jste v ročníku jediný nevidomí?

V ročníku ano, na fakultě nikoliv. Na středisku jsem potkával i další nevidomé a slabozraké a vím, že někteří studovali práva. A pan Radim Charvát je dokonce poměrně známý nevidomý právník, který na Právnické fakultě Masarykovy univerzity i učí. Bohužel jsme se nikdy během mého studia osobně nepotkali...nebo o tom přinejmenším ani jeden z nás nevěděl.

Hned po škole se vám podařilo najít práci a působíte jako advokátní koncipient. Bylo s vaším omezením těžké získat místo, setkal jste se s diskriminací?

Bylo to náročné, ale trochu mi pomohlo, že v tom období byla větší poptávka po lidech než nabídka práce a trochu se to dotklo i mého oboru. S diskriminací jsem se nesetkal přímo, ale dostal jsem dost odmítnutí "bez udání důvodu". Na jednu stranu se snažím nebýt vztahovačný, ale asi by bylo naivní si myslet, že to ve všech těch případech nehrálo žádnou roli. S otevřeným odmítnutím nebo diskriminací potom v rámci zaměstnání naštěstí zkušenosti nemám.

Nadační fond Světluška vám přispěl na Daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik. Mohl byste nám popsat, co výcvik obnáší?

V zásadě je to vzdělání pro budoucí psychoterapeuty. Deseinsanalýza je jeden z více psychoterapeutických směrů. Výcvik zahrnuje teorii, sebezkušenostní část a supervizi a je to delší proces zhruba na pět let. Začal jsem se sebezkušenostní skupinovou částí, kde v podstatě zkoušíme psychoterapii sami na sobě v rámci skupiny lidí, kteří se mnou výcvik absolvují, pod dozorem dvou vedoucích. Cílem téhle části je jednak si utřídit vlastní myšlenky, zjistit, jak taková psychoterapie vypadá a probíhá, ale také zažít si ji na vlastní kůži z druhé strany.

Jak chcete poznatky z výcviku následně využít v praxi?

Tak v první řadě je to ohromný přínos v rámci osobního rozvoje, což se určitě hodí každému. Navíc výcvik pomáhá lépe pracovat s lidmi, tudíž se určitě neztratí ve všech profesích, které pracují s dalšími osobami. A speciálně v advokacii se často setkávám s lidmi v těžkých životních situacích. A znám několik případů advokátů, kteří sice bezesporu jsou špičkoví právníci na svém místě, ale mimo právo často svým jednáním a přístupem ke klientům napáchají v jejich životech nemalé škody tím, že nedokáží dohlédnout některé důsledky jejich zastoupení. Rád bych díky výcviku měl jednou určitou konkurenční výhodu a mohl mít advokátní kancelář, kde klienti najdou nejen právní radu a zastoupení, ale i určitou jistotu, citlivý přístup a důvěru, která se v dnešní době ze vztahu advokát-klient občas vytrácí.

 Máte představu, jaké oblasti práva byste se chtěl v budoucnosti věnovat?

Zatím nijak konkrétně. Do doby své advokátní zkoušky je pro mě beztak nejlepší dělat od všeho trochu. Nejvíc mě zatím baví obory, které jsou více o lidech a o tom, co se děje nebo stalo než o formulářích a počítání úroků, ale jak to dopadne, to zatím netuším.

Pojďme na váš blog Matesův pohled. Už název napovídá, že si ze svého hendikepu umíte dělat legraci. Kdy a proč jste začal psát blog a točit videa na YouTube? Je to pro vás i jistá forma terapie?

S blogem jsem začal loni někdy v únoru. Na YouTube nahrávám písničky už pár let, ale tématikou zrakového postižení jsem se začal i tam zabývat až letos. A povídky a slohy mě bavily asi odjakživa. Snažím se cílit zejména na zdravé publikum. Rád bych, kdyby se takhle informace o nevidomých a slabozrakých šířily mezi další lidi. Jednak by to mohlo zbořit pár mýtů, ale také to určitě pomůže třeba v situacích, kdy budou chtít někomu pomoct. Sám jsem se na ulici mnohokrát setkal s tím, že mi někdo chtěl pomoct, ale protože netušil jak, v dobré víře mi nakonec víc uškodil, než pomohl. Když se to opakovalo, přišel nápad o tom psát písničky, čímž vznikla série "Kouzla bílé hůlky". A když to vypadalo, že ohlas není tak velký, zkusil jsem oprášit slohové dovednosti a začít s blogem. A od toho už je k točení a stříhání videí ve skutečnosti jen krůček. A jestli je to terapie? Nemyslím si. Možná některé povídky, ale jinak je to koníček jako každý jiný, takže leda tak trochu do té míry, do jaké je pro lidi terapií třeba běhání, malování, kavárny nebo zahradničení.

Pravidelně na svém blogu zveřejňujete povídky a „nedělní fóry“, vtipné krátké příběhy. Kdy jste objevil, že máte talent na psaní?

V první řadě děkuji za lichotku, podle ohlasu na moji tvorbu to na nějaký rozsáhlý talent nevypadá. Se psaním jsem začal už jako malý. Bavily mě školní slohy a psal jsem si i sám "do šuplíku". Kvalita výsledku od té doby, alespoň doufám, poněkud vzrostla, ale psát mě baví dodnes. Nedělní fóry jsou ale vtipy, které jsem někde zaslechl nebo četl, takže zrovna ty s tím zase tolik společného nemají.