Nejvíce jsem se děsila reakcí okolí. Instinkty se u hendikepovaných maminek neliší, popisuje Bára

Kdy jste se poprvé setkala se Světluškou?

Se Světluško spolupracuji už od roku 2012, kdy jsem také poprvé zpívala na jejím koncertě Světlo pro Světlušku.

Kromě koncertu se zapojujete také do dalšího projektu Světlušky, Kavárny POTMĚ. Vzpomenete si na zážitek, které stojí za sdílení?

Na pozici hostesky, které se v Kavárně POTMĚ vždy ujmu nejraději, mě baví právě povídání s hosty. Humorné mi vždy připadá, když se hosté ptají, zda my v kavárně vidíme, nebo jestli máme nějaké speciální brýle určené k nočnímu vidění. Když pracuju jako číšnice, připadá mi zase zábavné, když si mě hosté chtějí osahávat.

Jakou konkrétní oční vadou trpíte? Dokázala byste popsat, jak váš vizuální vjem vypadá?

Trpím oční vadou, která se jmenuje zelený zákal. Nejsnadněji bych ji popsala tak, že se silnými brýlemi, které fungují v podstatě jako lupy, vidím jako člověk trpící krátkozrakostí. V praxi to znamená, že vidím a dokážu rozpoznat konkrétní předměty i osoby, ale nevidím detaily. Když pak brýle sundám úplně, vidím vše stejně, jen zmenšeně. Další problém představuje šednutí rohovky, což se projevuje například přecitlivělostí na světlo. Často mě matou stíny a vadí mi ostré světlo.

Při jakých běžných aktivitách oceníte pomoc asistentky Veroniky nejvíce? Kolik času denně s vámi asistentka tráví?

Veronika mi pomáhá s úklidem, nákupy, s obstaráváním různých pochůzek a hlídáním holčiček. Veronika sama nemá auto a neřídí, takže například možnost nějakého většího výletu, či snadnější dopravy bohužel odpadá. Režim dne se liší podle toho, zda je školní rok, nebo prázdniny. Starší dcerka už totiž chodí do školky. Veronika mi pomáhá s činnostmi, které sama s dětmi dělat nemohu, například čtení knížek, prohlížení obrázků, lepení, stříhání, vybarvování, malování. Máme stanoven pevný týdenní režim. Veronika k nám chodí třikrát týdně, počet hodin se ale liší podle toho, co máme zrovna v plánu. V podstatě všechny činnosti děláme společně. Verunka vlastně funguje spíše opravdu jako paní na hlídání, protože já mám také své povinnosti.

Čemu se společně s holčičkami věnujete nejraději jen vy sama? 

Já sama si ráda s dětmi povídám, zpíváme a hrajeme si. Díky zbytkům zraku, které ještě naštěstí mám, jsem schopná jít s dětmi sama klidně i na hřiště. Jen je pro mě náročnější, protože za mladší Maruškou musím ještě stále dost běhat. Vidím ji totiž jen na určitou vzdálenost. Holky jsou už ale naštěstí relativně samostatné, Anežka se stará o mladší Marušku a hodně věcí musí zastat samy.

Holčičky máte ještě malé, myslíte, že přeberou jakousi roli asistenta spolužáci, až nastoupí do školy?

Roli asistentů určitě v případě školní docházky mých dětí spolužáci nenahradí. Kontrola úkolů a učení samotné bude další velkou výzvou, kterou budeme určitě řešit také pomocí asistenta či slečny na doučování.

Jak se na péči o miminko/dítě připravuje nevidomá maminka?

Na příchod dětí jsem se připravovala společně s paní Olgou z pražského Tyfloservisu, kde jsem absolvovala kurz, který lze nazvat jakousi přípravou k mateřství. Zjistila jsem, že vše je hlavně o lidském přístupu, komunikaci a domluvě. Sama jsem slýchala hrůzné historky o tom, jak nevidomé mamince v porodnici nechtěli dát po porodu dítě. Já jsem neměla absolutně žádný problém. Do porodnice jsem se chystala s velkým předstihem, byla jsem si vše prohlédnout, navázala jsem vztah s jednou z porodních asistentek, která byla velice vstřícná a nic nebyl problém. Obě děti jsem porodila v Thomayerově nemocnici, kterou mohu nevidomým maminkám vřele doporučit.

Co pro vás, jako pro maminku, bez ohledu na váš hendikep, bylo s příchodem první holčičky nejtěžší?

Asi nic a zároveň všechno. Když zpětně vzpomínám, nejvíce jsem se asi děsila toho, jak nás přijme pediatrička a celkově reakcí a vnímání okolí. To, že mi miminko spadne, je něco, co asi napadne každou maminku, ale mateřský instinkt je stejně silný u zdravých i hendikepovaných lidí. Sepne vám to zkrátka nějak v hlavě a pak už z podobných věcí strach nemáte. Myslím, že je pro všechny maminky důležité se toho nebát a moc to „nehrotit“.

Zpíváte jako sólistka i v triu. Zpěvem se živíte, nebo je to pouze váš koníček?

Zpěvem si přivydělávám vzhledem k péči o děti. Jsem vlastně zpěvačka na volné noze. Mám vystudovanou konzervatoř, obor klasický zpěv. Tomu se však nevěnuji, zpívám převážně šansony, populární písně a velmi ráda mám jazz. 

Jaký je váš největší pěvecký sen?

Mým největším snem je uživit se v budoucnu pouze zpíváním samotným a být nezávislá na dalších příjmech. V tuhle chvíli je ale úplně největším přáním vůbec zpívat. Momentálně mě totiž trápí hlasové uzlíky, a tak není jisté, kdy zase budu moct koncertovat.

Jakým dalším aktivitám volnočasovým aktivitám se věnujete?

Volnočasové je při mých stávajících aktivitách trochu nadstandardní slovo. J Ale když už si čas najdu, baví mě číst a sledovat dokumenty o moderní historii, životopisy a literatura faktu. Ráda si také zaplavu, nebo se projedu na kole.