„Že se něčeho bojím, ještě není důvod to nedělat,“ říká nevidomý sportovní nadšenec Jan Hegr

Jan Hegr.jpg

Nedaří se vám držet se vašich velkolepých novoročních předsevzetí a pro všechno najdete výmluvu? V dnešním rozhovoru s Honzou Hegrem vám přineseme novou vlnu motivace. Honza, novopečený tatínek, světluščí kavárník, vývojář a analytik, je milovník sportů, ornitologie a radioamatérství. Inspirujte se a přečtěte si vše o jeho zážitcích, zkušenostech i netradičních zálibách.

Po revoluci jste byl ve druhé třídě jako jeden z prvních integrován do „normální třídy“ mezi vidící děti. Jak vnímáte zpětně toto začlenění?

Jsem za tu šanci velmi vděčný. Nepochybně mi to pomohlo stát se tím, kým dnes jsem. Byl jsem, pravda, vždycky trochu rebel, takže se mnou asi nebylo pokaždé jednoduché vyjít, ale jsem tuze rád, že jsme všichni vytrvali. Názory na inkluzi jsou dnes často dosti vyhrocené. Já jsem přesvědčen o užitečnosti inkluze, ale také o tom, že není pro každého. Je třeba počítat s tím, že klade vyšší nejen časové nároky na dítě, rodiče i pedagoga. A pokud jedna ze zmíněných stran není ochotna, či schopna tuto zátěž snášet, bude proces jen těžko úspěšný. Spíše, než zákonem nařízenou povinnost inkluze bych tedy očekával co největší podporu a osvětu, která by úkoly rodičům a pedagogům usnadnila, děti si často sami nejlépe řeknou, co doopravdy potřebují.

Živíte se jako vývojář a analytik. Software, na jehož tvorbě se podílíte, je ale z podstaty grafický, a tak jej nemůžete používat. Jak funguje takový střet v praxi?

Ano, převážně pracuji na vývoji a údržbě CADové aplikace na správu železničních projektů a měření. Ta nikdy nepředpokládala, že by ji měl ovládat nevidomý a vlastně ani není dobrý důvod. Prezentační vrstvu přenechávám kolegům a plním zejména úkoly na vrstvě aplikační. Při dobré architektuře je toto docela dobře možné. Úkol většinou řeším izolovaně od zbytku aplikace a až je potřeba vyzkoušet jeho funkčnost v plném kontextu, tu chviličku už některý z kolegů rád ztratí. Dobrým příkladem jsou všeliké výpočty a optimalizační úlohy. Od vedoucích to vyžaduje jen tolik, aby na mě v tom smyslu mysleli při rozdělování práce. Pak se mohu odvděčit kvalitním a spolehlivým řešením.

Máte nesčetné množství fascinujících zálib. Mezi nimi například radioamatérství. Můžete tento koníček představit blíž těm, kteří o něm slyší úplně poprvé?

To je asi tak jednoduché, jako bych měl v jednoduchosti představit sport. V kostce jde o využívání radiového spektra k sebevzdělávání a zábavě. Šíře toho oboru ale odpovídá šíři radiového spektra, navíc má i lidský přesah ­– radioamatéři mají svůj kodex chování a zakládají si na tom, že jsou přátelští, ohleduplní a ochotni pomoct. Při živelných pohromách a jiných nenadálých událostech jsou navíc jedni z mála, kdo si udrží schopnost komunikovat, proto jsou připraveni své vybavení a um nabídnout ve prospěch společnosti. Je to vášeň v základu těžko vysvětlitelná. Tak, jako se milovník čokolády vždy ohlédne za pralinkárnou, mně od mala připadá atraktivní šum vysílaček. Rezonuje i s mou láskou k přírodě, šíření vln je závislé na různých jevech a je krásné do těchto tajů pronikat.

Různé vlny se šíří různě. Krátké odrazem od ionosféry, velmi krátké většinou jen v rovině dohledu, proto si s sebou při výletech beru vysílačku, abych si sám na kopci či rozhledně ověřil, kam že je odtamtud možno vidět, když už mi k tomu účelu neposlouží oči.

Je pár kmitočtů, na kterých může s určitým omezením vysílat každý, ale protože se snadno dostupným vybavením se dají navazovat spojení po celém světě, aby nedocházelo ke zmatkům, je k získání radioamatérské licence třeba složit zkoušky, takový řidičák na vlny.

Takový radioamatér pak podle svého založení může: povídat si s jakýmkoli jiným radioamatérem konkrétně či náhodně vybraným, sbírat země, do kterých se mu povedlo se dovolat, získávat diplomy za různé "speciální stanice", závodit s ostatními v počtu spojení, či celkové vzdálenosti, které naváže za dané období, zkoumat, jak malým výkonem se ještě dá vůbec někam dovolat, sám si stavět vysílačky a antény a porovnávat je, navazovat spojení odrazem od Měsíce, meteoritických stop nebo letadel, případně přes stacionární i pohybující se satelity, vypouštět sondy na balónu a sledovat, jak vysoko, případně jak daleko jeho pokus doletí, vyřídit si maily uprostřed pralesa i oceánu a mnoho, mnoho dalšího.

Zaujala mě také, s ohledem na vaše zrakové postižení, ornitologie. A opět mě zajímá, jak se nevidomý člověk dokáže věnovat ornitologii?

Ptáci jsou náhodou velice akusticky přívětivá zvěř, ornitologové se v terénu řídí sluchem minimálně stejně významně jako zrakem. Začalo to, když jsem se přestěhoval do bytu s výhledem do lesoparku a řekl si, že nedám pokoj, dokud nepoznám všechno, co mi to zpívá za oknem. To bylo hned ze startu asi 36 druhů. Pak už mě to nepustilo a chtěl jsem vědět, kolik se toho dá ještě naučit. Stovky. Bohužel, podcenil jsem vizuální stránku, učil se jen hlasy, takže jsem nebyl moc kompatibilní s rozlišovacími znaky prezentovanými kamarády při procházkách. Jsem členem České společnosti ornitologické, rád se účastním jejich akcí, ale jenom jako laik a sympatizant.

Sportů, kterým jste se věnoval v minulosti, věnujete se jim nyní, nebo jim pouze fandíte, je snad ještě větší množství. Vzpomenete si, na co všechno jste si sáhnul?

Jako mládežník jsem se věnoval sportům pro nevidomé typickým – showdown, goalball, běžky, plavání. Pak to začalo být pestřejší, na univerzitě jsem se dostal k józe, lezení, dvakrát jsme vystoupili na Olymp, dlouhou dobu jsem hrával fotbal pro nevidomé… Byl by to dlouhý a nudný seznam. Zajímavé ale je, jak se přes známosti přitom navázané další zážitky řetězí. Kupříkladu, přes windsurfing jsem se seznámil s bandou, se kterou pravidelně jezdím na vodu a na běžky, seznámil jsem se tak i s další skupinou, se kterou jezdím lézt a tam jsem našel kamaráda, který mě dostal ke kajaku. Díky kajaku jsem pak mohl vyzkoušet tandemový let na paraglidu. Je otázka, nakolik sportovní tohle byl výstřelek, ale řídítka jsem do ruky na pár minut dostal. :-) Je evidentní, že zážitky dělají zážitky.

Přes běhání se také člověk pozná s kdekým a to mě dostalo až na start závodu Spartan Race, to je běh kombinovaný s tzv. překážkami, ale překážkou se v tomto případě často rozumí disciplína jako ručkování z kruhu na kruh, nebo hod oštěpem na cíl. Setkal jsem se i s názorem, že třeba zrovna ten oštěp mi měli jasně odpustit, ale s tím nesouhlasím. Rozhodl jsem se startovat v běžném, ne speciálním závodě, proto já jsem ten článek, který je třeba ohnout.

Co je ale pro Vás ta největší srdcovka?

Nad odpovědí jsem váhal dlouho, ale nejspíš běh. Mám rád běh pro ten pocit, kdy ne, že běžíte, ale ono to běží a vy jen sledujete ten tok energie přes vás. Ne, tak tohle na závodech nezažívám, přesto je mám taky rád. :-) Ale během si vyčistím hlavu, odpočnu si u něj, a pokud netrénujeme intervaly, popovídám si s kamarády.

Účastníte se také extrémních závodů tříčlenných štafet BOBR CUP, v rámci kterých sestavujete plně nevidomý tým. V takovém případě musí víc než perfektně fungovat kooperace a důvěra. Cítíte se pohodlněji v takovém týmu, nebo je pro vás ve sportu komfortnější individualita?

To je věc rovnováhy – břímě zodpovědnosti vyvažuje radost ze spolupráce. Když jsem hrával ligové zápasy v showdownu, neužíval jsem si je tolik, protože jsem věděl, že se ode mě očekává bod. Na prvním Bobru jsem byl zase zbytečně nervózní, aby se to klukům líbilo, když už jsem je do toho zlanařil. Posledně jsem byl moc rád, jaké borce jsem si vybral, protože panovaly vážně ošklivé podmínky, a i přesto kluci předávali štafetu s úsměvem. V cíli se pak radost násobí, po individuálním výkonu ji máte jen za sebe, ale zase je to víc v klidu.

Mimochodem, štafeta má pořád jiný rozměr týmovosti. Opravdu týmově, ve smyslu okamžité spolupráce na hřišti, mohou nevidomí hrát snad jen goalball a fotbal.

Řekl byste o něčem, ať už se jedná o sport, nebo cokoli jiného, že je to Váš limit, za který už se bojíte jít?

Že se něčeho bojím, ještě není důvod to nedělat. Součástí finiše na Bobr Cupu je sjezd ze dvou ramp do náhonu a otevřeně přiznávám, že nahoře se doopravdy bojím. Zcela iracionálně, protože po zadku bych si je sklouznul s radostí, ale v lodi se zkrátka bojím. O to ale je pak větší radost, když se pod rampou povede eskymák (eskymácký obrat), jako se mi to povedlo posledně. Při radiovém orientačním běhu se zas běhá se sluchátky na uších, což je taky solidní avantgarda, protože to je slepec teprve doopravdy "slepý". Limitem pro mě jsou situace, kdy mi připadá, že nejsem nebezpečný jenom sobě, ale i svému okolí. S obdivem a respektem naslouchám vyprávění některých kolegů, jak sami běhají nebo jezdí na koloběžce, ale sám si netroufám, protože nevěřím, že bych se dokázal stoprocentně vyhnout kolizi s někým jiným.

Všichni, kdo si čtou tento rozhovor, si asi momentálně budou říkat, že jste v podstatě Supermuž. Můžete na sebe prásknout něco, v čem jste úplně „levý“?

Ale to ne, vždyť každý něco dělá. Navíc, všechno, o čem se tu bavíme, dělám jen tak dobře, aby mi to dělalo radost. Takže vlastně běhám relativně pomalu, na skále je pro mě lezecké maximum obtížnost 6 a na surfu málokdy jedu ve skluzu. Ale jestli doopravdy na něco na tomhle světě nemám talent, je to účetnictví a politika.

Nedávno se Vám narodil syn. Budete se teď věnovat spíše rodinnému životu, nebo plánujete zkoušet další nové aktivity?

Týden poté, co nás pustili z porodnice, se běžel závod série Spartan Race a hned na to Jizerská 50. Novorozenci se prý docela dobře za ručičky udrží ve visu, tak jsem se malého ptal, jestli nedáme aspoň toho Spartana, ale říkal jen "ééé", tak jsem se rozhodl s tím raději počkat. On i pohyb s kočárkem po ulici je pro mě nová aktivita, která nepostrádá napětí. Nic nám neuteče a nebojím se, že se k tomu maratonu jednou neproběhám