Představujeme kavárnici Kavárny POTMĚ Kamilu Koncovou

2. červenec 2015

Máte kamarády z Portugalska či Brazílie? Vezměte je do Kavárny POTMĚ, když slouží Kamča. Popovídá si s nimi v jejich mateřštině, a to klidně i o životě v Rio de Janeiru.

Co všechno stíháš, pokud zrovna neobsluhuješ v Kavárně POTMĚ?

Mám akademické vzdělání v portugalštině. A protože v této řeči mám naštěstí i zalíbení, věnuji se překladům pro Brazílii a Portugalsko. Mám však ráda i fyzickou práci, povídání s lidmi a pomáhání jim od bolesti, proto se na částečný úvazek věnuji masážím. Občas také externě spolupracuji se sdružením Okamžik, které se kromě jiného zabývá i osvětovou činností. Chodíme do školských, zdravotnických a dalších zařízení a organizujeme oficiální odborné přednášky na téma života se zrakovým postižením, ale i neformální besedy, kde se lidé mohou zeptat na všechny nejasnosti a tabu o nevidomých.

Ze zálib mám ráda psy, máme jich doma celou řadu, dále sluníčko, Brazílii, sport - běhání, projížďky na kole a na koni; a pak mám ráda třeba tofu se zeleninou. A samozřejmě dobrou kávu. A nemám ráda ... třeba komerční hudbu, čekání a bydlení ve městě. Kamila je jednou z cyklistek v projektu Jedeme pro Světlušku.

Jak ses dostala do týmu kavárníků Kavárny POTMĚ?

Vlastně úplně náhodou. Byla jsem tenkrát ve třetím ročníku na gymnáziu a moc jsem si přála mít nějakou tu brigádu, jako ostatně každý v tom věku, a aktivně jsem ji hledala. Pracovníci sdružení Okamžik mi řekli o Kavárně POTMĚ, která se tehdy poprvé chystala v Praze. Hledaly se nové posily, a tak mě vzali. Byla jsem nadšená, pracovat v kavárně jsem si přála vždycky a konečně se to splnilo. Ten zážitek, kdy se obrátí role, mi připadal osvobozující: někdo řekl, že by si přál kávu, a přinesla jsem jí já. Nebo někomu něco upadlo pod stůl a nezaznělo žádné 'já to seberu, já na to přece vidím líp.'; tentokrát jsem na to zkrátka viděla líp já, i když ne očima. Měla jsem radost s každým novým člověkem, kterého jsem poznala. Připadá mi, že lidi ve tmě ztrácí zábrany a chovají se přirozeněji, otevřeněji.

Na jakou událost z Kavárny POTMĚ nejraději vzpomínáš?

Na co jsem asi nejvíc hrdá bylo setkání s panem Smoljakem. Skromnost tak velkého člověka mě ohromila: přišel do kavárny, objednal si černou kávu a po chvíli se skromně zeptal, jestli nevadí, že u nás stále vysedává, když je venku taková fronta.
Pak bylo zábavné, když k nám přišel do kavárny zpěvák Tomáš Klus s kytaristou Jirkou Kučerovským. Pánové zatoužili si v té tmě zahrát na kytaru a rozverně mě požádali, abych jim nástroje přinesla. Když jsem ty monstrózní a krásné kusy vzala do ruky, váhala jsem, jestli jsem vůbec hodna tak drahé nástroje nosit já. Pánové však odvětili, že oni sami si je v té tmě nepřinesou, a tak to nechají na mně. Upřímně řečeno, nevím, jestli by ve mně za normálních okolností měli takovou důvěru. Potmě je ale všechno jinak.

Studovala jsi v Brazílii. Je velký rozdíl v přístupu k nevidomým tam a u nás?

Vlastně ani ne. Jedni sportují, studují, cestují, mají rodiny a děti, druzí se obávají překonat komfortní zónu domova a samoty a tráví dny se svými staršími příbuznými, na kterých jsou zcela závislí. Chtěla jsem se například sejít s mladou ženou, s níž jsem se seznámila přes internet, ale ona odmítla s tím, že přece nikam sama ven nechodí. Upřímně řečeno, chození po takovém velkoměstě, jako třeba Rio, chce opravdu dávku trpělivosti: rozbité chodníky, rychle jedoucí auta, davy lidí, jen obyčejné přecházení je adrenalinový sport.

Zásadní rozdíl je v přístupu k samostatnosti. V naší kultuře chceme být samostatní, nezávislí, neobtěžovat a zbytečně se neptat, ať už máme či nemáme handicap. V tamější je to však úplně jinak: lidi většinou tráví čas spolu, málokdy je napadne jít samotné běhat, do kina nebo nakupovat. Všechno se zkrátka dělá kolektivně, což je pro zrakově postiženého či jinak handicapovaného člověka mnohem jednodušší.

Co bys vzkázala těm, kteří zvažují, zda Kavárnu POTMĚ navštívit?

Pobyt ve tmě asi většinu z vás děsí, ale i ten se dá pojmout pozitivně, jako všechno. Můžete si třeba zkusit zbystřit ostatní smysly. Návštěvníci, kteří u nás byli, tvrdí, že například rozhovory potmě jsou mnohem hlubší a soustředěnější, protože vás zkrátka nemá co rozptylovat. Jste soustředění jen sami na sebe a na vnímání druhého. A to je jen jedna z mnoha fajn věcí, které tma přináší. Jen přijďte a vyzkoušejte sami.

autor: Barbora Mocová
Spustit audio