„Lidé často věří mýtům a stereotypům a nezkoumají věci do hloubky,“ říká studentka psychologie Xenie
Xenie je šestadvacetiletá studentka, která už několik let prostřednictvím svého blogu sdílí s veřejností zkušenosti člověka žijícího se špatným zrakem a depresí. „Svým příběhem bych chtěla přispět ke snížení stigmatizace lidí se zrakovým či duševním onemocněním. Chci ukázat, že i neúspěch má v životě smysl a že život může být krásný i přes jakýkoliv handicap,“ popisuje na svém blogu.
Xenie, popíšete mi, prosím, nejprve, s jakou vadou zraku se potýkáte?
Zrakové postižení mám od narození. Jedním okem dokážu rozlišit velmi syté barvy a velké budovy, na druhé oko nevidím vůbec. Těžko rozeznávám mimiku lidí, nepřečtu běžně psaný text, používám mobil i počítač s hlasovým výstupem a orientuji se pomocí bílé hole.
Z vašeho blogu vím, že se léčíte s bipolární afektivní poruchou. Jaká byla vaše cesta od zjištění diagnózy až ke studiu psychologického kurzu, na který vám Světluška přispěla?
Bipolární afektivní porucha patří mezi afektivní poruchy nálad. Projevuje se především v emocionální sféře, a to střídáním velmi dobré nálady, označované jako hypománie nebo mánie nezávislé na vnějších okolnostech, nebo naopak snížené nálady a energie, tedy deprese.
U mě převládají deprese, nad kterými se mi podařilo několikrát zvítězit. Poprvé se u mne deprese objevila na podzim před osmi lety. Studovala jsem na gymnáziu, docházela do hudební školy a tanečních, chodila na doučování z francouzštiny a účastnila se stáží na Karlově Univerzitě. Chtěla jsem všechno stíhat a být ve všem nejlepší. Najednou toho na mne začalo být moc. Nejtěžší bylo zpočátku pochopit, co se se mnou vůbec děje. Naráz pro mne bylo těžké vstát ráno z postele, zmizela chuť k jídlu, objevily se slzy a velké úzkosti. Každý další den to bylo horší a horší. Nemoc na několik let pozastavila můj život. Nakonec díky vhodné léčbě, práci na sobě a terapii, se mi podařilo vrátit k běžnému životu. Chci lépe rozumět sobě i lidem kolem, i proto jsem zvolila kurz Psychologie pro každý den na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Jaké jste měla (a máte doposud) ohlasy na to, že o své duševní nemoci veřejně mluvíte?
Své zkušenosti sdílím na sociálních sítích. Spoustu lidí toto téma zajímá, často se mi ve zprávách nebo komentářích svěřují, že prožívají něco podobného, ale bojí se o tom mluvit nebo si říct o pomoc. Ve zprávách od sledujících nacházím také podporu, pochopení, síly nevzdávat se a bojovat dál. Dostávám zprávy i od lidí se zrakovým postižením, sdílíme si zkušenosti a podporujeme se navzájem.
Jakmile kurz dokončíte, co vše budete moci nabízet za služby? Budete moci nabízet terapeutické služby?
Kurz Psychologie pro každý den je roční zájmový kurz v rámci celoživotního vzdělávání. Jsou určeny široké veřejnosti i studentům univerzity. Centrum celoživotního vzdělávání podporuje studium napříč generacemi. Tento kurz rozšiřuje znalosti z oblasti psychologie, nejedná se však o bakalářský nebo magisterský obor. Věřím, že absolvování kurzu mi pomůže jak v osobním, tak i profesním životě.
Sama jste se díky zkušenostem stala také ambasadorkou projektu Na rovinu. Popíšete, co je jeho smyslem a jak jsou v rámci projektu vaše klíčové aktivity?
Iniciativa Na Rovinu je realizovaná v rámci projektu Destigmatizace, který je součástí reformy psychiatrické péče v Česku. Usiluje o snížení stigmatizace a diskriminace lidí s duševním onemocněním a zlepšení přístupu lidí k duševnímu zdraví. Stala jsem se ambasadorkou duševního zdraví. Ambasador sdílí svůj příběh zotavení, inspiruje, předává svou zkušenost, pomáhá veřejnosti porozumět, jak se žije s duševním onemocněním. Svým příběhem bych chtěla přispět ke snížení stigmatizace lidí se zrakovým či duševním onemocněním. Chci ukázat, že i neúspěch má v životě smysl a že život může být krásný i přes jakýkoliv handicap.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi tím, jak lidé přistupují ke zrakově handicapovaným oproti lidem s duševním onemocněním?
Zatímco jako slečna se zrakovým postižením se často setkávám s projevy lítosti, soucitem, chutí poskytnout pomoc, mé duševní onemocnění někdy může vyvolat nepochopení, strach, odmítnutí. Lidé často nezkoumají do hloubky pojmy, co obnáší ta či ona duševní porucha a věří mýtům a stereotypům.
Kromě psychologie se věnujete i výrobě šumivých bombiček a mýdel. Je to něco, co považujete za hlavní náplň, nebo je to pro vás spíše „terapeutická“ aktivita?
Díky duševní nemoci jsem lépe poznala sama sebe. Donutilo mě to více o sebe pečovat. Začala jsem vyrábět šumivé bombičky do koupele a handmade mýdla. Přináší mi to velké potěšení, pomáhá zůstat v rovnováze a poskytuje prostor pro kreativitu. Vyrábím pro radost a relaxaci.
Můžeme mýdla někde zakoupit?
Aktuálně vše připravuji a chystám, prodej bude spuštěn v průběhu roku. Každý, kdo mě chce podpořit, bude moct zakoupit mé výrobky nebo může jen sledovat mou cestu s bílou holí a boje s depresí na mém Instagramu @xeni_relaxeni.
Na Instagramu jsem si všimla, že děláte super reels. Jak se vám toto, jako člověku s vadou zraku, vyrábí? Děláte vše sama, nebo vám s finálními verzemi někdo pomáhá?
Točit videa beze zrakové kontroly je náročné, některá videa točím i sama, ale už nedokážu posoudit jejích kvalitu. Pomáhá mi proto asistentka / kamarádka, občas i rodina. Veškerý obsah mého blogu a komentáře píšu sama. Práce na blogu mě nesmírně baví a jsem moc ráda, že mám kolem sebe tolik podporujících lidí.
A kromě online světa – mohou se s vámi někde příznivci Světlušky setkat osobně – například v Kavárně POTMĚ?
V Kavárně POTMĚ rozhodně. Několikrát do roka vystupuji také na besedách v rámci projektu Živé knihy organizace, která pomáhá lidem s duševním onemocněním, Green doors. Potkat mě můžete také na Neviditelné výstavě, která přibližuje svět nevidomých a doporučuju její návštěvu všem, kdo to ještě nezkusil.
