Když umře vodicí pes a covid sežere váš zrak. Příběh paní Jaroslavy
Paní Jarka je podle svých slov starší paní. Na světě je už 73 let a z toho sedmdesát roků ji omezuje degenerace sítnice. Nejprve ji trápila šeroslepost, k níž se přidala světloplachost, a zúžené zorné pole se změnilo v pouhé trubicové vidění, a to navíc jen jedním okem. Ovšem na konci každé trubice je, stejně jako na konci tunelu, světlo, říká optimisticky Jaroslava Novotná.
Onemocnění covidem vám velmi zasáhlo do života. Prozradíte jak?
Covid 19 mě postihl v roce 2021 a "sežral" další zbytek mého zraku. V témže roce mě také navždy opustil můj poslední vodicí pes. Když se ještě před pandemií zhoršil zdravotní stav mého manžela po úrazu páteře a následkem jeho plicního onemocnění, přestala mi stačit občasná pomoc přátel a dobrovolných průvodců. Přeci jen pomoc partnera je nejbližší a nejspolehlivější, tedy když je partner průběžně k dispozici a stále nablízku. Jenže to se změnilo.
Jak se tato změna projevila?
Domácnost chátrala a po výměně obou kolenních kloubů a prodělaném covidu chátral i můj celkový fyzický potenciál. A dnes už každý ví, že když chátrá tělo, připojí se k tomu ochotně i duše. Radost z přátelských návštěv se vytratila stejně jako radost ze společenských a kulturních událostí omezených protipandemickými opatřeními. Omezila se i pomoc sousedů, rodinných příslušníků i dobrovolníků. Lidé se báli nebo sami byli nemocní. K tomu všemu se navěky uzavřelo soukromé studio, kam jsem mohla i se zrakovým znevýhodněním chodit cvičit.
To zní úplně bezvýchodně, ale vám se podařilo se odrazit takzvaně ode dna a najít další chuť k životu, že?
Ano, protože co mě neopustilo, jsou dobří lidé. Při pravidelné docházce kamkoliv se pravděpodobně s někým seznámíte. Na cvičení jsem si oblíbila instruktorku Ludmilu, která byla vždycky milá, dobře naladěná, empatická a ochotná pomáhat tam, kde bylo třeba. V době covidové jsem o možnost kondičního cvičení přišla a instruktorka přišla o práci. Když jsem se dozvěděla o Nadačním fondu Českého rozhlasu Světluška a že pomáhá platit asistenční služby, zkusily jsme to s paní instruktorkou využít. Světluška i osud nám byly příznivě nakloněny, a tak jsme dostaly finanční příspěvek, který nám oběma pomohl. Já mám skvělou asistentku a ona přilepšení k důchodu. Naše spolupráce trvá již třetí rok. Z peněz, které mi zbývají po odečtení životních nákladů, bych si asistentku nemohla dovolit financovat, jakkoliv si za své služby nárokuje minimální sazbu.
A co všechno spolu podnikáte?
Ludmila bydlí nedaleko mého bydliště, a tak není problém spolu jít na procházku, na výlet nebo odjet na rekondiční pobyt pro zrakově postižené. Ludmila mi pomáhá s nákupy, s úklidem a běžnou údržbou domácnosti. Doprovází mě i k lékařům, pomůže s internetovými nákupy nebo spolu jdeme do divadla nebo na koncert. Když se potřebuji naučit novou trasu s bílou holí, je tady Ludmila, která dohlíží na to, abych chodila sice poslepu, ale bezpečně. Ludmila je především poctivá a inteligentní společnice, se kterou se mohu o spoustě věcí poradit. A hlavně nás obě baví spolu všechny tyhle věci sdílet.
Zkusila jste spolupracovat i s dobrovolnickými organizacemi?
Ráda využívám dobrovolnickou pomoc z různých organizací a až na malé výjimky jsem vždy byla dobrovolníky nadšená. Tato služba má ale i v ideálním případě svá omezení, především proto, že dobrovolníci bývají zaměstnáni na plný úvazek a ani při nejlepší vůli nejsou k dispozici ve chvíli, kdy se přihodí něco neplánovaného, neočekávaného. Čas s dobrovolníky plánujeme třeba měsíc dopředu, v ojedinělých případech, je-li možnost, mohu o doprovod požádat s týdenním předstihem. Vím také, že někteří nevidomí klienti mají dobrý pocit, že placený asistent je lépe motivovaný a zodpovědnější. Já sice takové srovnání z vlastní zkušenosti nemám, ale věřím tomu, že třeba lidé v důchodovém věku by se v asistenčních službách angažovali raději, kdyby za ně dostali alespoň symbolickou, ale pravidelnou finanční odměnu.
Co tedy placení pomocníci mají oproti dobrovolníkům navíc?
Důležité je, aby placený asistent svou službu zrakově postiženému klientovi bral nanejvýš zodpovědně a vážně a byl ochoten si osvojit potřebné komunikační i praktické dovednosti pro úspěšnou spolupráci s klientem. Například při pomoci v domácnosti si musí pamatovat, jak má klient uspořádané věci, při doprovázení se nutně musí naučit správně poskytovat pokyny, instrukce a informace pro bezpečný pohyb svůj i klientův. Důležitých věcí je spousta, nicméně klient i asistent mohou mít rozdílný názor.
Čí názor je tedy ten důležitější?
Jednoduše řečeno, klient i asistent se musí dobře sehrát, u asistenta se předpokládá schopnost učit se, respektovat a být empatický. Je-li asistent finančně odměňován za své služby, je tu teoretický i praktický předpoklad, že se nebude pouštět do vztahu, který nezvládá buď kvůli nedostatečným dovednostem, nebo pro vlastní nebo klientovy povahové vlastnosti.
Jak byste tedy působení Světlušky na poli pomoci zrakově hendikepovaným zhodnotila?
Jsem opravdu vděčná za sympatickou podporu Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška v tolika projektech a způsobech, jak prospět zrakově postiženým. Myslím, že takto specifická a účinná pomoc nemá obdobu ani v zahraničí. Ještě zbývá dodat, že v minulosti jsem čerpala od Nadačního fondu i příspěvek na vydání knihy a na zlepšení počítačové gramotnosti, která mi umožňuje knihy nejen číst, ale i psát.
