Když masíruji, někdy si klienti ani nevšimnou, že jsem nevidomý, říká masér Pavel Ondra

Pracujete jako masér, jak a kdy vás vlastně napadlo, že masáže by mohly být tím pravým povoláním?

Popravdě jsem do toho vletěl tak trochu zběsile. Ani na základní ani na střední škole jsem nepřemýšlel o tom, že bych byl masér. Když jsem se po základní škole hlásil na střední pro nevidomé, bylo mi od paní učitelky řečeno, že se na maséra nehodím, protože na to nemám prsty. Skončil jsem tedy na obchodní akademii na téže škole. Po maturitě jsem byl rok na jazykové škole, kde jsem si udělal certifikát stupně B2 z angličtiny. No a pak jsem zkoušel pár let studovat na vysoké škole, kde mě to tak nějak bavilo nebavilo. Celé to vyvrcholilo tím, že mi na škole napsali, že pokud budu chtít dále pokračovat, budu si muset další semestry platit. Tudíž jsem studium definitivně vzdal a řekl si, že zkusím štěstí v rekvalifikačním kurzu na maséra v Praze. A až během kurzu mi tak nějak postupně došlo, že by mě to masírování mohlo bavit, že u toho člověk pozná a potká spoustu lidí, a tak jsem to po absolvování kurzu zkusil rozjet jako OSVČ za pomoci mé mamky a pár dalších lidí.

Jak se vám daří získávat nové klienty?

V Brně je velká konkurence, masáže jsou tu skoro na každém kroku. Nové klienty získávám třemi způsoby: skrze poukázky na Slevomatu, které frčí hlavně okolo Vánoc, dále skrze reklamu na Facebooku a pak přes různá doporučení, což mi dělá největší radost.

Setkáváte se u svých klientů s tím, že před vámi jako nevidomým mají méně zábran? Ať už se to týká například menšího studu za nedokonalé tělo nebo se před vámi nebojí odhalit i svá osobní trápení?

Tohle je různé člověk od člověka. Někdy lidi přijdou s tím, že ví, že jdou k nevidomému a chtějí pomoct od bolesti, protože slyšeli, že nevidomí mají lepší cit. Pak přijde někdo, kdo jde jen na masáž a je tak unavený, že si lehne a usne. Až po masáži si všimne, že jsem nevidomý, a to jen proto, že se zeptám, zda se v masérně svítí nebo ne. Ale samozřejmě jsou i lidé, kteří mi rovnou řeknou, že chtějí k nevidomému, protože se stydí za svůj vzhled, ale takových za těch pět let, co masíruji, byli snad tři.

V získání práce vám pomohl i Nadační fond Českého rozhlasu Světluška, je to tak?

Nadační fond Českého rozhlasu mi hodně pomohl, když jsem si dělal masérský rekvalifikační kurz. Jelikož jsem si kurz vyřizoval hodně narychlo, neměl jsem čas požádat o příspěvek úřad práce, takže jsem o grant požádal na Světlušce. Vše bylo vyřízeno velice rychle a bez větších zádrhelů. Takže vlastně díky projektu Světluška se teď mohu živit plnohodnotnou prací, která mě baví a dává smysl i tím, že pomáhám ostatním. Zároveň se mi líbí i další aktivity Světlušky – Kavárna POTMĚ, kde se můžou zapojit i nevidomí kavárníci, a také Noční běhy, které jsou, i z toho co slyším od vidících lidí z okolí, velmi dobrou osvětovou akcí.

Máme radost, že se vám projekty Světlušky líbí. Na podzim jste se účastnil i workshopu Příroda a zoo všemi smysly. Řeknete nám o této akci více?

Líbilo se mi to celé moc. Hlavně sekce, kdy jsme s redaktorem Českého rozhlasu procházeli indonéský pavilon a měli jsme k tomu komentář do sluchátek. A taky bylo super, jak se do celé akce zapojili lidé z pražské zoologické zahrady a donesli nám na stoly tolik zvířecích artefaktů k osahání, že to vystačilo na skoro celé odpoledne.

Co rád děláte, když zrovna nepracujete?

Hodně rád cestuji. Původně jsme měli jet s mamkou v květnu na výlet do Berlína, navštívit památky, muzea a možná aquapark. Z míst, která jsme s mámou zatím navštívili, mi asi nejvíc v hlavě utkvělo Španělsko. Mnoho historických památek, parky s fontánami, spousta nádherných míst a věcí, které bylo možné prohlédnout i hmatově. A nejvíc exotický zážitek pro mě bylo Thajsko, od šíleně dlouhé cesty s přestupem v Dubaji přes výborné jídlo a pití až po naprosto odlišné, děsně vlhké klima. A samozřejmě spousta zajímavých historických památek, úplně jiného stylu než tady v Evropě. Pokud jde o mé další aktivity, tak kromě cestování rád čtu, poslouchám filmy a seriály, chodím rád s kamarády na pivo, kafe či jiné pochutiny a o víkendech jezdím na venkov za babičkou, tamními klienty na masáže a mou milou jezevčicí Tlapkou, která bydlí u babičky na dvorečku.

Spousta lidí si asi neumí představit, jak je možné poslouchat filmy a seriály, které jsou postavené na vizuální stránce. Na svém blogu ale píšete, že máte rád třeba Game of Thrones. Jak „sledují“ nevidomí obrazovku?

Co se sledování filmů a seriálů týče mám to štěstí, že docela dobře rozumím anglicky. Většina filmů, které dnes vycházejí, jsou opatřeny alespoň v angličtině audiopopisem, tzn. když se nemluví, komentátor popisuje děj, případně mezi dialogy i co postavy dělají. A to samé platí i u seriálů, třeba výše zmíněná Hra o trůny tyhle popisy v angličtině má a to samé většina seriálů od Netflixu. Pokud jde člověk do kina, popisy tu samozřejmě nejsou, takže buď si člověk musí vystačit s tím, co se ve filmu říká, nebo si vzít vidící doprovod. Ale i tady se možná blízká na lepší časy, třeba v sousedním Německu si nevidomý může jít do kina s mobilem a aplikací, která mu popis filmu čte ze sluchátka do ucha a i u nás proběhla série promítání filmů s českým komentářem v brněnské Scale, za všechny mohu jmenovat třeba Bohemian Rhapsody.

A jak je to s tím cestováním? Co vás na něm nejvíce baví a jakou zemi byste chtěl navštívit?

Na cestování mě baví hlavně to, že v každé zemi jsou jiné věci k osahání. V londýnském Toweru měli pro nevidomé připravené modely korunovačních klenotů. Ve Španělsku byly zase všelijaké stavby, kde už do architektury zasahovalo i arabské umění.  Moje maminka je v popisování věcí velice dobrá, a tak mi hned například uměla říct: „Tohle sis otlapkal v Řecku, jsou to ty vroubkované sloupy, a tohle jsou skleněné mozaiky, které znáš ze včera ze Sevilly.” A jakou zemi bych chtěl navštívit? Teď to bude znít trochu zvláštně, ale asi už jen Singapur, protože tam mají zábavní parky, moře, je to moderní město a mají samořídící metro.

Vraťme se z cest domů, žijete v Brně, je podle vás město pro nevidomé přívětivé?

Brno je pro nevidomé rozhodně přívětivé a je to hlavně tím, že tu spoustu nevidomých studuje, takže i vidící lidi jsou na nás zvyklí a nemají problém se třeba zeptat, zda potřebuji pomoct.

Z vašeho blogu je jasně cítit, že jste milovníkem moderních technologií. Ty nepochybně hodně pomáhají právě nevidomým v každodenním životě. Nedávno jste testoval i kamerku Orcam MyEye, co jste na ní říkal?

Orcam je zajímavá pomůcka, a to ze tří důvodů. Je to malá věc, která umí spoustu vychytávek, které sice dnes už umí i spousta mobilních aplikací, ale ona je umí offline, tedy bez toho, aniž by posílala data firmám jako Google.  Má intuitivní ovládání, protože sedí člověku na brýlích, takže nemusíte pro rozpoznávání textu na věcech držet v obou rukách telefon. Stačí namířit brýle s kamerkou. Za třetí je to vlastně jen začátek celého nového odvětví nositelné elektroniky. A já jsem hodně zvědavý, co tu bude za dalších pár let, až na trh přijdou třeba komerční produkty typu chytré brýle od firem, jako je Apple.

Jaké další technologické pomůcky a aplikace používáte nejčastěji?

Nejvíc si vystačím s iPhone a klasickými aplikacemi, které používají i vidící lidé - Facebook a Messenger, WhatsApp, kalendář, aplikace na čtení audioknih.  Těch, které jsou určeny přímo pro nevidomé aplikace Cashreader na rozpoznávání bankovek pomocí telefonu.

Podívejme se trochu do budoucna, jaké jsou vaše pracovní i osobní plány na nadcházející měsíce?

Mám v plánu si udělat další masérský kurz, nejspíš to bude lymfatická masáž. Do konce bych chtěl stihnout navštívit Berlín a možná “až už mě budou za pár let bolet moc packy” bych chtěl zkusit nahlédnout do problematiky koučování.

Chcete se objednat k Pavlovi na masáž? Podívejte se na jeho web masazeondra.eu.