Každá lekce je pro mě velká škola, kdy musím improvizovat, říká trenér kurzů sebeobrany pro nevidomé

Jaká byla vaše první reakce, když přišla od TyfloCentra Jihlava nabídka, zda byste nechtěl vést Kurz základů sebeobrany v praxi pro zrakově postižené?

Na jednu stranu jsem byl hrdý na to, že si TyfloCentrum Jihlava pro tento specifický výcvik vybralo moji osobu. Na druhou stranu mi v hlavě proběhlo: „Co jako chceš „slepce“ učit? Zdraví lidi mají problém zvládnout konfliktní situaci. Co asi takovej „slepec“!“  Ale nenechal jsem se hlavou odradit a začal jsem přemýšlet nad životem a možnostech zrakově postižených lidí. Začal jsem se ptát „holek“ z TyfloCentra Jihlava, jak vlastně fungují, co zvládnou, co nezvládnou., jak jsou na tom zdravotně. Pak jsem  začal dávat dohromady plán, co má smysl učit a co ne. Co jsou schopni udělat, na co jsou schopni reagovat,  co u sebe nosí, co se psem.  Prvotním a hlavním stavebním kamenem je prevence, aby se člověk do dané situace nedostal a pokud ano, tak aby z ní „vycouval“ nebo měl na své straně více vítězných karet. Prevence se netýká pouze sebeobrany, ale i sebeochrany,tzn. i věcí jako mít vždy nabitý mobilní telefon, vždy někdo musí vědět kam jdu a kdy cca přijdu, mít u sebe zalaminovanou kartičku s kontakty na mé blízké, rezervní klíč od bytu u souseda pro případ zabouchnutí či ztráty klíčů.Tyto věci jsou možná důležitější pro život než jak někomu s grácií přerazit nos nebo ho uspat. Ale umět to, může být jednou nebo taky nikdy milník mezi tím, zda uvidíte své děti vyrůstat či nikoli. Je lepší umět a nepotřebovat než neumět a potřebovat.

Trénovat osoby s handicapem má svá specifika. Jak jste se na kurz sebeobrany připravoval? Měl jste nějaké poradce?

Specifika tu určitě jsou, ale základy pro každý boj jsou stejné a to je primárně fyzická kondice a nastavení hlavy pro boj/sebeobranu. Vzhledem k tomu, že jsem do této doby neměl žádnou zkušenost s tréninkem nevidomých, tak jsem informace sbíral od „holek“ z TyfloCentra Jihlava, kdy jsem řešil, zda se slepecká hůl či slepecký pes dají nějakým způsobem použít v rámci sebeobrany jednotlivce. Kontaktoval jsem i kynologa, jak vůbec probíhá trénink slepeckých psů a co se po nich vlastně chce. Co jsem se dozvěděl, tak slepecký pes je trénován primárně pro pomoc nevidomému a neubližování žádným lidem, tzn. nikoli na obranu. Dále jsem kurz založil primárně na prevenci a situačním povědomí, jelikož fyzické řešení konfliktu ze strany nevidomého je velmi komplikované a úspěšnost závisí primárně na fyzické kondici, nastavení hlavy a štěstí napadeného. Výuku jako takovou jsem založil na klinčových dovednostech (jeden drží) a úderech na krátkou vzdálenost. Pokud není jiného východiska a musí se bojovat tak plán zní: zkrátit vzdálenost, navázat kontakt, definování terče pro zásah a tvrdý úder, dokud není cíl eliminován. Poté útěk, zavolání pomoci (PČR, IZS) dle situace. Při přípravě jsem spolupracoval primárně s Víťou Skalníkem z Výcvikového a vzdělávacího centra Tiliuso.s. Příbrama Emilem Ciprou z Combatives RBSD Plzeň, čímž bych jim rád poděkoval. Dále bych chtěl také poděkovat svým asistentům Romaně Morrisové a Davidu Šťastnému, kteří mi při výuce pomáhají.

Byl jste před první hodinou nervózní? S čím jste na prvních hodinách začínal?

Byl a to hodně. Nikdy předtím jsem nikoho s handicapem neučil, a tak jsem neměl žádnou zkušenost s tím, co od sebe i frekventantů mohu čekat.  A s čím jsem začínal? Hlavně jsem většinu vysvětlování probírané látky začínal slovy: „Teď vám ukážu. Podívejte se jak,…Podíváte se na …Půjdete támhle k té zdi a tam…“ Pak jsem si uvědomil, že toho asi moc nevidí a bude třeba to vysvětlit jinak. Upřímně jsem si tolik srandy na tréninkách neužil jako s nevidomými.  Co se týká metodiky, tak jsem začal s vzdálenostními a audio drilly, kdy se frekventant snaží pomocí sluchu rozeznat směr a vzdálenost hovořící osoby. Poté jsme přistoupili k základnímu postoji, obraně proti držení, údery.

Jaké byly první reakce z řad zrakově postižených po první absolvované hodině?

To by bylo asi lepší se zeptat jich samotných, ale nic negativního jsem nezaznamenal. A myslím si, že z té první hodiny jsem si toho odnesl mnohem více než oni.

Zajímalo by nás, zda převažují na hodinách sebeobrany ženy či muži a zda vnímáte rozdíl v jejich přístupu k sebeobraně.

Na hodinách běžné sebeobrany převažují muži, pokud se nebudeme bavit vyloženě o ženské sebeobraně, která má také svá specifika. Já osobně nedělám rozdíl mezi tréninkem sebeobrany žen a mužů, jelikož ta fyzická stránka boje je pro oba stejná. A speciálně, pokud mám na výuce ženy, tak se rvou hlavně s chlapama, protože muži budou ve většině konfrontací jejich oponenty a je nutné, aby žena poznala své limity a získala reálné zkušenosti.

Co vás osobně na hodinách nejvíce baví a co nejcennějšího jste se od zrakově postižených naučil?

Každá lekce je pro mě velká škola, kdy musím improvizovat ve vysvětlování jednotlivých kroků nebo pohybů, které musím nejdříve slovně správně vyjádřit a následně musím obejít studenty a „tělo na tělo“ jim ten pohyb nechat společně zažít. Což někdy vede k velmi úsměvným situacím. Co jsem se od zrakově postižených naučil? Asi pokoře. Pokoře k životu a síle bojovat s tím, co nám život přinesl. Obdivuji každého z nich bez výjimek. Pro mě jsou válečníci, aniž by museli projít jakýmkoli výcvikem.

Od první hodiny uplynula dlouhá doba a za chvíli to budou dva roky, co jednou měsíčně vedete kurz pro zrakově postižené. Jaký progres vaši žáci udělali?

Popravdě výcvik 1x měsíčně 1,5 hodiny je velmi málo pro jakýkoli rozvoj a progres. Co je ale vidět, že každý z frekventantů bere výuku velmi vážně a snaží se dělat maximum v rámci svých možností.  Pokud tedy přijde situace a budou muset něco řešit, tak udělají maximum, aby to pro ně dopadlo, co nejlépe. A to je to nejdůležitější. Udělat v dané situaci maximum. Pak můžete jít v klidu domů a nic si nevyčítat, jelikož lépe už jste to udělat nemohl.

Plánujete s TyfloCentrem Jihlava rozšíření výuky i pro děti?

Co se týká dětské sebeobrany, tak plán zatím žádný není nebo o něm nevím, ale co není, může být.  Osobně jsem vedl několik seminářů pro děti na dětských táborech, ale pravidelnou výuku prozatím nemáme.

A poslední otázku na závěr si nemůžeme odpustit, ale zkoušel jste si i vy sebeobranu se zavázanýma očima, abyste se vžil do kůže nevidomých?

Ano, zkoušel. Studoval jsem bojová umění jako Wing Tsun a různé filipínské styly při jejichž výcviku se využívají tzv. taktilní drilly (Chi Sao, Hubud), při kterých mohou mít oba cvičenci zavázané oči. Bylo velmi zajímavé, jak ostatní smysly více zbystřily, když jeden z nich byl „vypnut“.

Stanislav Vaněk

Má za sebou více než 30 let tréninku bojových umění, sportů a sebeobrany. Pracoval u Policie ČR a je certifikovaným instruktor Urban Combatives(Lee Morrison) a Red Zone Knife DefenceLevel 1 (Jerry Wetzel). Absolvoval rekvalifikaci MŠMT jako cvičitel. Aktuálně je jeden z instruktorů jihlavského Gauner Boxing Clubu. Jeho specializací je box, sebeobrana a boj s chladnými zbraněmi (nože, mačety). Od roku 2018 vede Kurz základů sebeobrany v praxi pro těžce zrakově postižené v TyfloCentru Jihlava.