„Pro mé klienty je uvolňující, že nevidím," popisuje zrakově postižená terapeutka Tímea

Vaše jméno zdobí hned dva vysokoškolské tituly. Jaké obory jste vystudovala a čím vším už jste si z profesního hlediska prošla?

Studovala jsem na Filozofické fakultě UK nejprve obor psychologie a ve třetím ročníku jsem se rozhodla přihlásit i na obor sociální práce, tehdy nově otevřený pod vedením PhDr. Jiřiny Šiklové. Oba obory jsem postupně také dokončila. Již v době studia jsem docházela jako dobrovolník spolu s blízkými kamarády na oddělení dětské onkologie ve FN Motol. Několik let jsme se tehdy věnovali různým formám pomoci těmto dětem a jejich rodinám. Pro mne to bylo velmi podstatné a důležité období. Asi v půlce studií jsem nastoupila na část úvazku do Společnosti pro ranou péči, kde jsme poskytovali služby rodinám především s dětmi se zrakovým a kombinovaným postižením. Tady jsem pracovala asi 7 let. V době, kdy jsem čekala své první dítě, jsem si jako čištění mysli dala do porodu pauzu a věnovala jsem se masážím, protože jsem sama vystudovala aromaterapii a masérské kurzy. Po mateřské jsem nastoupila na Psychosomatickou kliniku na Praze 6, kde jsem měla velkou touhu pracovat již dříve.

Čemu se pracovně věnujete v současnosti, na jaký druh terapie se specializujete?

V současné době velkou část mých dnů zabírá domácí vzdělávání, od letošního roku už jen dcerky. K tomu mám několik klientů a párů v péči, kterým poskytuji jak poradenství, tak i terapie. Převážně se jedná o individuální sezení, ale mám i několik manželských párů a taktéž už mě vyhledal rodič se svým dospívajícím dítětem.

Přináší vám v praxi zrakové omezení i výhody oproti vidícím terapeutům?

V této otázce se vůbec nemusím zamýšlet nějak složitě, protože zrovna minulý týden mi řekla jedna slečna, že je pro ni velmi uvolňující, že nevidím. Jednak prý někdy potřebuje mít přítmí či tmu, aby se jí dobře mluvilo o těžkých věcech, a v tom já jsem schopna nerušeně pracovat a jednak, že se nemusí držet nějakých masek, tvářit se nějak přijatelné, aby nebyla odmítán. Tak to je takový krátký příklad přímo od klienta.

Máte dvě děti a manžela. Kdo u vás zajišťuje chod domácnosti. Máte pevně rozdělené role nebo se všechno děje tak nějak samozřejmě?

Úplně pevně rozdělené role doma nemáme, byť některé věci převážně nebo výhradně leží na manželovi. Takovou věcí je rozhodně převoz někam autem. Podobně „papírování“ hlavně dělá on. Je to ohledně namáhavosti a efektivnosti mnohem jednodušší. Teď už některé věci zvládají i děti. Například přihlášku na střední školu si syn vyplňoval sám a my s mužem jen podepsali. V rámci vzdělávání manžel kontroluje pravopis a čitelnost písma dětí, anebo byť geometrii děláme s dětmi spolu, tak vždy ještě necháme prohlédnout tatínkem. Pak je řada věcí, které nevychází z toho, že nevidím, ale dělá je muž. Napadá mě rozhodně příprava masa. Já nerada pracuji s masem, takže když chceme masité jídlo, vaří vždy muž. Nejvíc je však těch věcí, které děláme spolu či za asistence částečné dětí či muže. Třeba projít věci v lednici a vytřídit prošlé, rozdělení nakoupeného koření do označených lahviček a podobně.  Probíhá to nějak plynule většinou.

V jaké chvíli si vaše děti začaly uvědomovat váš zrakový handicap? Jak to s vámi prožívaly dříve a nyní, kdy jsou ve školním věku?

Myslím, že postupně odmala si děti uvědomovaly, že máma některé věci má jinak. Nevybavuji si, že by byl nějaký okamžik, kdy by se ukázalo, že jim to došlo. Naopak přijde mi, že se jim klidně stane i teď, že si neuvědomí, že nevidím. Myslím, že podstatnější pro ně bylo zažít reakce okolí. Vím, že občas se stalo, že komentovaly, když byla nějaká negativní reakce a že jim to přišlo líto. Samozřejmě, často se setkávají s překvapením u kamarádů či spolužáků, když zjistí, že jejich máma nevidí. Nejčastěji je ale pobaví zkreslená představa dětí, jaké to asi mají úžasné, například představa, že si naše děti mohou dělat, co chtějí, protože máma to nevidí...což tak samozřejmě není. Ale než se to dozví, tak jim chvilku závidí. V určitém období si uvědomuji, že měly obavy, jak zareaguje okolí, když uvidí jejich nevidomou mámu a v pubertě syn řešil, jestli nevypadá divně, že se ho drží máma, když někam jdeme apod. Je pro ně normální, že matka nevidí. Konec konců, jinou matku neměly.

V čem je specifická výchova dětí při vlastním zrakovém postižení? Co jste byla schopná zvládat sama a na co už jste potřebovala asistenci?

Některé věci kolem mateřství pro mě byly, či stále jsou trochu jiné, než mají běžně maminky. Liší se to v době, kdy jsou děti ještě malé a kdy už vyrostou a jsou samostatnější. Liší se především energie, kterou neustále zapnutá pozornost maminky vyžaduje. Vidící maminky, když něco dělají, jen mrknou na svoje dítě a mohou vyhodnotit situaci a zas svoji pozornost věnovat, tomu, co dělají. U nás je stále zapnutá pozornost aktivně na dítě i na to, co děláme zrovna jiného. Pokud si potřebujeme ověřit jinak než sluchem, co naše dítě dělá, činnost musíme přerušit a k dítěti dojít. Moje kamarádka, když děti byly malé, často zkoušela fungovat se zavřenými očima. Pokaždé říkala, že nevidět na dítě znamená být stále v postřehu a že to je mnohem únavnější. Také je to jiné, pokud třeba dítě má užívat léky, při nákupu oblečení…Já často využívala v těchto případech pomoc ostatních. Čím jsou větší děti, tím méně asistence k jejich péči potřebuji a mohu si s nimi dost dobře vše zařídit. Díky tomu mi přijde, že moje děti jsou v řadě oblastí samostatnější než vrstevníci. Rozhodně mají už od útlého věku výbornou orientaci, automaticky sledují při cestách orientační body.

Kdo je vám v životě největší oporou?

Ve všem mi je největší oporou manžel a děti. Tím, že nemáme babičky vůbec blízko, musíme hodně spoléhat na sebe. A také přátelé, bez kterých si těžko představím, že bych chtěla prožívat svoje dny, ale jen některým se dostává času a vždy jen na chvíli. Ale tak to má většina lidí.

Jak vypadá vaše duševní hygiena? Máte vedle práce a rodiny čas sama pro sebe, na své koníčky i vášně?

Ohledně mé vlastní psychohygieny se musím přiznat, že poslední tři roky jsem dost „na štíru“.  Procházky či nějaký jiný dobrý pohyb mi vždy pomáhal pročistit si hlavu, dodat energii. Četba, příjemná bylinná koupel a hudba jsou zdrojem uvolnění a zapomenutí na některé náročné věci. Čím dál tím víc se mi hlásí tělo i duše o nápravu vyhradit si pravidelný čas pro sebe. Vnímám to teď pro sebe jako akutní úkol. Nemít jen dovolenou, ale zařadit do každodennosti čas i na chvíle jen pro sebe.

Jak vám pomáhá Světluška od Nadačního fondu Českého rozhlasu?

Pomoc Světlušky si velmi cením. Je to neobvyklé, aby se člověk mohl obracet na pomoc sám za sebe, bez milionů razítek různých institucí. Sama se aktuálně obracím o podporu na Světlušku ohledně mého dalšího vzdělávání. Psychoterapeutické výcviky a kurzy, které pomáhají rozšiřovat kvalitu profesní služby terapeuta, ale i umožňují provětrat si duši i terapeutovi, jsou velmi nákladné. Protože se zatím nemohu naplno věnovat svojí profesi, a ještě si hradím supervize, nemohla bych si hradit aktuální výcvik, který navštěvuji. Vlastně bez Světlušky bych do něj vůbec nemohla nastoupit. Pro mě je podpora této bohulibé aktivity velmi cenná. Cením si i ochoty lidí, dárců, kteří každoročně s pochopením znovu a znovu jsou připraveni pomoci jiným. Zvláště pak v době pandemie mě překvapilo, kolik lidí u nás podpořilo jak Světlušku, tak i Paraple. Opravdu mě to dojalo. Děkuji jak Světlušce, tak i všem dárcům.