„Jsem očima nevidomého diváka,“ říká ke komentování divadelní hry pro nevidomé Kateřina Huberová

2. listopad 2022

Skupina zrakově hendikepovaných diváků vyrazila v rámci projektu Nevidomý fanoušek do olomouckého divadla na inscenaci Šikmý kostel. Kateřina Huberová, moderátorka Českého rozhlasu, vyrazila s nimi a pomocí svého komentáře jim zážitek z představení zprostředkovala. Nevidomí dostali po příchodu na místo sluchátka, v nichž mohli Kateřinu poslouchat. Jedná se podle ní o službu pro hendikepované, o které se zatím moc neví. Pojďte ji tedy s námi poznat v rozhovoru s Kateřinou.

Bylo to Vaše první komentování tohoto typu?

Nebylo. Divadelní představení jsem akusticky popisovala už loni. Taky v Olomouci při představení DPB Transky, body, vteřiny. A tu výzvu mi nabídla právě Světluška. Ale disciplíně audio description se věnuju nějakých 9 let v České televizi. Ze zákona mají být televizní pořady opatřeny audio popisem a jedná se o rozmanité žánry. Publicistika, dokument i dramatická tvorba – tedy filmy, seriály. Je to relativně nová a svébytná disciplína.

Kde jste vzala inspiraci, jak se na takovou netradiční aktivitu připravit?

Televizní zkušenost mi pomohla se samotným výkonem a taky při tvorbě scénáře. Ono je to tak že každý pořad má opravdu speciálně vytvořený scénář. V televizi je každá replika opatřena časovým kódem. Vím přesně, ve které minutě a vteřině začínám mluvit. Jako v dabingu, jen tady potřebujeme text napasovat do míst, kde herci, pokud možno, v původní stopě nemluví. U divadelního představení tohle neplatí. Tady nevidím časomíru. Musím to představení nakoukat a scénář si se svými poznámkami přizpůsobit.

A co všechno vlastně příprava obnášela?

Měla jsem pracovní video z divadla. Nejdříve jsem zhlédla hru a dělala si prvotní poznámky v místech, kde komentář přicházel v úvahu. Další zhlédnutí už bylo s formulováním popisu. Další zhlédnutí už bylo s hlasitým čtením, abych zjistila, jestli se mi tam text vejde. No a v případě, že ne, bylo nutno přeformulovat, zkrátit nebo naopak přidat text, a pak si to alespoň dvakrát projet s textem nahlas. V televizi to takhle nutné není. Když něco nesedí nebo se spletu, jednoduše stopneme a opravíme. U představení to musí klapnout na první dobrou.

Mohu se zeptat, kolik Vám příprava zabrala času?

Intenzivně jsem na tom pracovala 6 dnů. Představení samotné trvá dvě a půl hodiny. Viděla jsem jej asi pětkrát. Psaní textu taky není úplně legrace, protože je třeba ctít několik zásad, které jsme za ty roky vybalancovali. Třeba nesmíte naznačit v textu cokoliv, co se teprve má stát. Stále komentujeme jen přítomný okamžik. Ale třeba musíme umět popsat pocit nebo předpokládaný úmysl. Když herec pokrčí rameny a odmítavě se otočí, musí to nevidomý divák taky pochopit. A pak jsou tu věci, které jsou v komentáři nadbytečné. Takže znění komentáře je opravdu stěžejní.

Na co si jako komentátor představení pro nevidomé musíte dávat pozor? Napadá mě například snažit se komentář nezabarvit podle svého názoru na samotnou hru.

No právě. Můj názor je naprosto irelevantní. Spíš bych řekla, že se musíme v komentáři „nacítit“ a správně interpretovat úmysl tvůrců. A co se týče zabarvení, jak říkáte. To je opravdu o balancování na hranici, jak až moc se vložit. Já nesmím „přehrát“ původní stopu, ale když budu unylým a monotónním komentátorem, za chvíli začnu diváka štvát. Snažíme se o to, aby výsledkem byla vlastně rozhlasová hra, ne v tom pravém slova smyslu, ale abych prostě zapadla, netrčela a abych diváka zorientovala a vedla. Já jsem jeho očima.

Kde vlastně v divadle sedíte tak, abyste dobře viděla na jeviště a zároveň nerušila ostatní diváky svým hovorem?

Musím se smát, když si to představím. Podmínky v olomouckém divadle byly opravdu bojové, až výstřední. V sále byla kamera, já jsem seděla v prostoru za jevištěm, vlastně na chodbě. Takže jeviště jsem měla na monitoru, no a zvuk jsem měla v uších. Loni byl monitor až u stropu s velmi špatným rozlišením. Tak abych na něj viděla, seděla jsem na židli, která byla na stole. Říkáte, abych viděla, no když se zhasne a rozsvítí se reflektory a třeba pustí kouř, hádejte, jak to umí kamera přenést. Vidíte spíše šmouhy. Loni jsme pár minut před představením zjistili, že mám naproti sobě rozhlas pro inspicienta. Minutu před začátkem jsme odpojovali dráty, aby mi během představení nemluvil do textů. Já nerušila nikoho. Naopak, kolem byla spousta provozních ruchů. Letos jsem neseděla na stole, protože monitor mi postavili na stůl.

Co se stane v případě, že herci začnou improvizovat? Mohlo by Vás to zaskočit nebo s tím raději počítáte a máte na to nějakou strategii?

To je samozřejmě věc, se kterou je třeba počítat. Já měla nakoukanou nějakou verzi a ejhle, oni mi to najednou hráli mnohem rychleji. Takže vymyšlené formulace se, najedou, do té situace nevešly. Nebo se stalo, že herečka vytáhla naprosto jinou rekvizitu, než jsem měla na videu, a tudíž v textu v tu chvíli je třeba okamžitě reagovat a popisovat to, co vidím. Nebo pohotově škrtat. Nebo naopak přidat, když je akce na jevišti najednou jiná.

Myslíte, že jako moderátorka v rádiu máte výhodu oproti například kamarádovi, který by nevidomého přítele doprovodil do divadla a snažil se mu předat dění na jevišti?

Nepochybně. A ještě více může být k užitku necelých deset sezón, které jsem kdysi strávila v angažmá v tehdy vznikajícím, skvělém divadle Komorní scéna Aréna. Před dvaceti lety jsem byla kromě moderátorky taky herečkou. Pak jsem zcela zběhla do médií, a ta mi zase poskytla to omlácení se v situacích, které s sebou nese živé vysílání, komplikované přenosy, tisíce hodin strávených ve vysílacím studiu vedle těch stovek na jevišti.

Nevidomý fanoušek na divaldením představení Šikmý kostel

Jak se naopak liší zprostředkování například reportáže z nějakého místa do rádia oproti komentování divadelní hry v reálném čase?

Nejsem reportérka. Většinu rozhlasového života jsem strávila ve studiu a byla prostředníkem mezi reportéry a posluchačem. Ten koncový hráč, který redaktorovu práci předá posluchači. Moderátor, který tomu dá atmosféru a s posluchačem komunikuje. Takže být stále vystavena „živě“, někomu něco zprostředkovávat, to jsem dělala 28 let. Komentovat živě divadelní představení, je vlastně něco podobného.

Máte od nevidomých diváků zpětnou vazbu?

Ano. Když zmíním audio description, které děláme v ČT, tak jsme se na začátku domnívali, že čteme stejně asi spíše „do zdi“. Pochybovali jsme, že o takové službě vůbec někdo ví a zda to vůbec někdo poslouchá. Krátce po spuštění nám začaly chodit maily. Úžasné! Diváci si dali práci s docela analytickými dopisy a to nám ohromně pomohlo. Měli podnětné postřehy. Co je pro ně důležité, co naopak není nutno do popisu dávat. No a teď po těch divadelních představeních, to jsem měla v očích slzy. Diváci mě venku poznali po hlase, byli nadšení a bylo naprosto nejvíc podat si s nimi ruku.

A jak se zážitek naopak líbil Vám, budete si jej chtít někdy zopakovat?

Za oběma zážitky stojí Gabriela Drastichová, ředitelka Světlušky. Ona mě do projektu Nevidomý fanoušek navezla a musím říct, že za to může její nadšení a charisma a ona samotná, že jsem si troufla. A ono se to opravdu povedlo. Když přijde kdykoliv s podobným nápadem, sebešílenějším, nebudu váhat.

 Můžete čtenářům zkusit napsat pár vět, kterými jste představení komentovala, aby si mohli představit, co nevidomí slyšeli ve sluchátkách?

No, zkusím. V závorkách mám pro sebe poznámky buď s důležitou akcí, nebo s koncem textu, který je pro mne narážkou. Je to jedna z úvodních scén Šikmého kostela:

…scéna potemní, vzadu svítí bodová světýlka, jako okna domu ve tmě. Dívky odbíhají…….vzápětí se pomalu vracejí. Teď už jsou tři…..a přicházejí další a další ženy. Na zádech mají nůše.

Stále je spíše tma. Ženy pomáhají těhotné Barboře.

(akce na jevišti)

Ta vyčerpaně spadne na zem.

(text:…u lesa zastavíme, jdem)

Už se rozednilo a ženy jdou dále. Jedna z nich, v hezkých šatech – Julka – rázně postavila nůši na zem.

(…Julka text…)

Spustit audio