Simona Bubeníčková je vycházející hvězdou bílé stopy
Simona Bubeníčková je ve svých patnácti letech vycházející hvězdou sportovců se zrakovým handicapem. Věnuje se běžeckému lyžování, trénuje v oddílu se zdravými sportovci, se kterými i závodí. Je jednou z mála mezi zrakově postiženými, kdo má ideální podmínky pro to, se ve sportu dále zdokonalovat a jít cestou k úspěchu. Přesto stojí pevně nohama na zemi a o svých cílech mluví studentka broumovského gymnázia skromně.
Kdo tě doprovázel prvními kroky ve sportu?
S rodinou od dětství podnikáme různé sportovní aktivity. Kromě běžek ráda jezdím na kole, plavu, běhám, chodím po horách. V létě vyrazíme třeba na paddleboard, v zimě na lyže nebo na snowboard. Za zázemí v rodině jsem moc vděčná, taťka navíc funguje i jako trasér.
Co tě při sportu žene kupředu?
Baví mě, že se můžu neustále zlepšovat a vidět pokroky, ale taky jen ta radost z toho, že se můžu hýbat.
Jak často trénuješ?
Trénuji 5-6 krát týdně. Jelikož jsem byla od mala zvyklá se hýbat, nebylo pro mě tolik těžké zvládat tréninkové dávky. Navíc máme v klubu skvělý kolektiv, díky kamarádům z klubu můžu trénovat i mimo společné tréninky.
Jak důležitá je role traséra a kdo je tím tvým?
Oficiálními traséry jsou moji trenéři David Šrůtek a Martina Chrástková, ale na tréninku se mnou často běhá nebo lyžuje můj taťka nebo moje kamarádka z klubu. Mezi trasérem a sportovcem musí být velice blízký a důvěrný vztah, což u nás platí. Moji traséři i taťka jsou mým velkým vzorem, jednak kvůli tomu, co dělají a dokázali, ale obdivuji je i proto, jak zvládají tak velkou zodpovědnost.
Jaký výsledek ti udělal největší radost?
Největší radost mám ze sportu samotného. Pokud mám ale mluvit o výsledcích, tak mě potěšilo 23. místo na loňském Mistrovství ČR v Bedřichově, kde jsem závodila se zdravými sportovci. Dobré výsledky jsem měla i v plavání, kterému jsem se věnovala jako malá.
Čeho bys chtěla ve sportu dosáhnout?
Snad jako každého sportovce, je mým snem se jednou podívat na paralympiádu, ale nevím, jestli to není moc troufalé. Nejprve bude totiž důležité kvalifikovat se na světový pohár. Je to ještě dlouhá cesta a já jsem na začátku, takže se toho může ještě hodně změnit.
Myslíš, že pro zrakově postižené je snadné dostat se ke sportování?
Myslím si, že je důležité mít podporu ze strany rodiny nebo být členem sportovního klubu, protože zrakově postižený sportovec nemůže trénovat sám a stále k sobě někoho potřebuje. A to vidím asi jako největší překážku.
Co by se podle tebe mělo v tomto směru změnit?
Snad by pomohlo dostat více do povědomí veřejnosti sportovní úspěchy handicapovaných. Také zlepšit informovanost, jak funguje trasování a spolupráce se zrakově postiženými. Pro někoho může být problém sehnat traséra, bez kterého sportovat nemůže. Na vyšší výkonnostní úrovni by třeba někoho mohlo motivovat, kdyby byl placený jako profesionální zdraví sportovci.
