Dvě stříbrné medaile z Evropských paralympijských her mládeže 2022 pro Olivera Janoucha
Oliver Janouch je šestnáctiletý slabozraký atlet. Studuje Gymnázium v Praze Butovicích. Je členem TJ Sokol Praha Královské Vinohrady, kde pravidelně trénuje. Ačkoliv se atletice nevěnuje dlouho, má už za sebou Mistrovství ČR i mezinárodní závody. Na Evropských paralympijských hrách mládeže 2022, které se konaly ve Finsku, byl mezi českými reprezentanty jediným atletem a přivezl odtud dvě stříbrné medaile – ze sprinterské stovky a skoku dalekého.
Jaká byla tvoje první zkušenost z velkých závodů?
Bylo zajímavé porovnat své síly se sportovci z jiných evropských zemí. Konkurence mezi atlety byla veliká, což mě motivovalo. Zjistil jsem, že na sobě musím více zapracovat. Také jsem v českém týmu poznal spoustu nových přátel. Byli jsme skvělá parta. Na celou akci rád vzpomínám.
Jakými dalšími úspěchy se za svou zatím krátkou kariéru můžeš pochlubit a čeho bys rád v budoucnu dosáhl?
Jsem dvojnásobným mistrem ČR a juniorským mistrem ČR. Zaměřuji se na sprinty a skok daleký. Mým snem je dostat se na paralympiádu. Jsem velký optimista, takže věřím, že by se to mohlo podařit. Samozřejmě se budu muset hodně snažit.
Co tě ke sportu táhne?
Jsem soutěživý, rád vyhrávám a překonávám rekordy, baví mě kolektiv a lidi se kterými se můžeme navzájem hecovat. Na začátku to ale vůbec nebylo tak růžové, a to hlavně vzhledem k moji slabší fyzičce. Musel jsem celkově hodně makat, abych se někam posunul. Bojoval jsem třeba i se strachem, při skoku do dálky. Při tréninku mě motivuje i můj trasér Daniel Šrámek, máme spolu dobrý kamarádský vztah, což je určitě také důležité.
Jak se ti spolupracuje s trenérem?
Mám štěstí, že můj trenér chce spolupracovat s handicapovanými sportovci a umí to. V týmu zároveň učí zdravé sportovce fungovat společně s handicapovanými, což se jinde moc nevidí. Je to skvělý člověk. Zkouší se mnou i věci, které by mě nikdy nenapadly, že bych mohl dělat, např. skok vysoký.
Pocházíš ze sportovní rodiny?
Táta dělal atletiku a hokej, máma atletiku a akrobatický rock´n´roll a brácha hraje hokej. Takže se dá říci, že vztah ke sportu mám díky rodině. Rodina mě ve sportu podporuje, za to jsem moc rád. A není to jenom atletika. Z jiných sportů mě baví sjezdové i běžecké lyžování, plavání, bruslení. Se zrakově handicapovanými dělám goalball a showdown.
Myslíš, že je pro zrakově handicapované sport dobře dostupný?
Já myslím, že kdo sportovat chce, tak se k tomu dostane. Většina dětí asi ke sportu přičichne ve škole, pak možná chybí podpora rodin, aby se ti jedinci mohli sportu věnovat více. Další věc je, že každý zrakově postižený k sobě potřebuje traséra, což kromě toho, že nemusí být snadné někoho najít, to jsou i další finance navíc – startovné, vybavení, tréninky, všechno se platí dvakrát. Přesto bych ale všem rád vzkázal, ať se nebojí vystoupit ze své komfortní zóny, určitě se to vyplatí a budete na sebe pyšní za to, co jste dokázali.
