Zrakově znevýhodnění sice nevidí obzory, i tak ale milují pohyb krajinou. To a mnohé další v rozhovoru prozrazuje jejich sportovní trenérka

7. duben 2021

Jaké vlastně je pouto mezi nevidomým sportovcem a jeho trenérem, jaká úskalí nebo naopak potěšení takový pohyb přináší, vypráví v rozhovoru Gabriela Nella Požárová. V TJ Zora Praha působí jako projektová a grantová manažerka, ale také jako trenérka běžkování. To ji do života přineslo mnoho zajímavých zkušeností.

Vyprávěla jste mi příběh o běžkování s Ivo Berčukem, který si díky vám splnil sen a i se zrakovým postižením se zúčastnil jedné etapy Jizerské 50. Vedla k tomu strastiplná cesta tréninků, kdy jste třeba za celý den ujeli jen 6 kilometrů plných pádů. Musíte se jistě sama obrnit trpělivostí. Můžete nám prozradit, kde motivaci berete?

Ano, to máte pravdu, v případě Iva Berčuka, avšak nejen jeho, se jednalo skutečně o velkou dávku trpělivosti. Osobně to mám tak, že když trasuji nebo učím lidé s hendikepem na běžkách nebo třeba i u jiné činnosti, nehledím tolik na sebe, ale jsem tam jednoduše pro něj. S Ivem byla naštěstí velká legrace, byl to komunikativní člověk, a tak jsme se nikdy nenudili. Velkou motivací pro mě byl hlavně tím, jakou trpělivost měl on sám se sebou, protože to se opravdu hned tak nevidí. Trasovala jsem více lidí a je velký rozdíl mezi někým, koho do toho musíte spíše vy motivovat, aby chtěl jet o kus dále, a mezi Ivem, který prostě chtěl, i když padal třeba při každém druhém pokusu o rozjezd. Pokaždé s úsměvem vstal a jelo se dál. Nikdo na něj v tomto směru neměl. A pak je potřeba mít prostor i pro sebe, moci si vyjet jen sama nebo s někým na podobné úrovni a načerpat nové síly.

Gabriela Nella Požárová při tréninku

Jaká další specifika s sebou trénování sportovců se zrakovým hendikepem nese? Máte třeba zkušenost i s jiným sportem, než je běžkování?

Největším rozdílem nebo specifikem trénování osob s hendikepem je to, že daný člověk, sportovec, se na vás naprosto spoléhá. Vkládá ve vás obrovskou důvěru a je jedno, zda jedete na lyžích, jdete vysokohorskou turistiku, lezete po Olympu, řídíte tandem nebo jen potřebujete třeba přeskočit potok. Pro trenéra nebo traséra, vodiče, je nutné si uvědomit, že ten druhý člověk je za vámi, musíte odhadnout tu vzdálenost, kdy má třeba ohnout hlavu, aby ho nepraštila větev stromu, nebo kdy zvednout nohu, aby si neukopl palec. Největší problém mi dělají strany, levá a pravá, to se o mě prostě ví.

Pokud máte srovnání i z tréninku se zdravým člověkem, cítíte při asistenci zrakově postiženému větší zodpovědnost?

Ano, to rozhodně ano, jak jsem již výše zmínila. Především proto, že můj svěřenec jednoduše mnohdy vůbec netuší, čím zrovna bude projíždět a co je okolo něho. Vždy trnu hrůzou, když jedeme nějakou úzkou cestou kolem rybníka nebo nějaké nástrahy, aby se třeba zrovna nezamotal nebo tak něco, většinou z něj nespustím oči a buď ho vedu na hůlkách anebo stále mluvím a ťukám hůlkami o sebe, aby věděl, kudy má projet.

Jak konkrétně probíhá asistence trenéra například na běžkách, ale také při běhu nebo i na kole? Jste s partnerem ve fyzickém kontaktu nebo na něj jen mluvíte?

To je různé, hraje roli mnoho faktorů. Pokud jedeme na běžkách, jedeme za sebou, avšak než dojdeme ke stopě, tak mě většinou drží za ruku nebo já jeho. To záleží na profilu terénu a také na tom, jak velké postižení dotyčný člověk má. Velmi silné zážitky máme vždy, když stoupáme na nějakou horu nebo ji slézáme, kolikrát každý krok je potřeba řídit. Dobře se nám osvědčilo jít v řadě za sebou, v jedné ruce máme hůlku, které se držíme a v druhé ruce nějaký pevný klacek nebo hůl, kterým si pomáháme v chůzi. Takto mohu vést i dva hendikepované za sebou.

Když se sportovcem prožíváte začátky, těžké budování kondice a pilování techniky a nakonec třeba i úspěch na závodech nebo jen radost z pohybu, jaký se mezi vámi utváří vztah? Jak byste jej popsala?

Pokud se toto povede, tak samozřejmě je to takové zadostiučinění. Mám pocit, jako když učím dítě něčemu novému, a jsem pak na to dítě pyšná, že to dokázalo samo nebo že překonalo samo sebe. Vzniká většinou hezké přátelské pouto, oba z toho máme obrovskou radost a velmi často na to vzpomínáme. Je to takový krásný pocit na duši, vidět člověka, který má handicap, že se odhodlá, sportuje a začne se mu dařit. Na každého se musí trochu jinak, každý je naprosto jiná osobnost. Občas zkoušíme i my, dobře vidící, si zavázat oči a nechat se trasovat na běžkách, abychom se dokázali vžít do potřeb a pocitů zrakově postiženého člověka. Ono kolikrát stačí si zavázat oči doma a dojít na druhý konec místnosti, člověk zjistí, v jaké je výhodě a jak moc záleží mnohdy na každém slově.

TJ Zora umožňuje sportovat zrakově znevýhodněným lidem v mnoha různých typech sportů. Jaká je motivace sportovců, aby se do trénování pustili?

Pro některé členy je sport doslova vysvobozením od toho jejich „osudu“, přijdou na jiné myšlenky a zrovna tak jako u vidících lidí, jak se říká, si pročistí hlavu. Někteří velice těžce nesou svůj handicap a upadají do různých stavů úzkosti, jsou nepříjemní asi i sami sobě. Zvláště když dopředu ví, že přichází postupně o zrak. Jiní to zvládají lépe, je to jako se vším, každý máme nějakou svoji výzvu, kterou potřebujeme zvládnout. Ono kolikrát nejde o to někde závodit. Ano, většinou muži, ale i mladé slečny, jsou soutěživí, avšak mnohdy stačí se jen sejít na nějaký výlet, udělat oheň, něco dobrého si opéct a jen tak být spolu a povídat a pak to přijde samo. Jde asi hlavně právě o tu důvěru ve svého trenéra. Pak je tady příklad Petra Fábery, našeho „Parťáka“. Ten také má obrovskou chuť do sportu, dokázal přesvědčit všechny kolem sebe, že dokáže uběhnout 10 km pod hodinu. Tak dlouho trénoval, až se dostal do závodu Vltava Run, to byl jeho cíl, nakonec si zaběhal všechny závody v tom roce. Ten je vždy tak moc šťastný, když něco dokáže, natož když zvítězí. V naší TJ Zora je výborné to, že jsme přešli na jeden poplatek, a každý může navštěvovat všechny sporty, které ho baví a přináší mu radost do života. Máme celkem 11 sportovních aktivit, tak je z čeho vybírat. Každoročně pořádáme Den otevřených dveří, kde si nejenom naši členi, avšak každý, kdo přijde, může zkusit naše sportovní činnosti poslepu.

Ptám se také proto, že například aktivní pohyb v přírodě – jako je třeba běžkování – je pro spoustu lidí důležitý nejen kvůli fyzičce, ale třeba také kvůli výhledům, které si lidé se zhoršeným zrakem tolik neužijí. Co je na pobytu venku nejvíc těší? 

Naprosto rozumím té otázce, také jsem se jich na to ptala a na mnoho dalších otázek tohoto typu. Mají to tak, že sice nevidí obzory, ale nějak to vnímají. Velice rádi poznávají nové krajiny. My se třeba můžeme domnívat, že kdybychom jezdili pořád dokola nějaký okruh a budeme jim tvrdit, že stále jedeme jinudy… Ne ne, to by nám neprošlo, ani například u Iva Budila, který nevidí vůbec nic. Ten především miluje každou výzvu a nový terén, jednoduše si toho hodně pamatuje. Vnímají jízdu na tandemu, na běžkách, chůzi, běh, cokoliv. To samé třeba Tomáš Peržina, který o zrak přichází postupně. Mají zkrátka rozšířené jiné vnímání. To, co my vidíme a přejdeme ani netušíme jak, oni prožijí jinak a zapamatují si to. Všichni jsou velice rádi, když jim výhledy a vše, co je kolem, popisujeme a oni si to představují. Mnohdy je to legrace a dostaneme se k zajímavým tématům.

Gabriela Nella Požárová při tréninku

Trenéři v TJ Zora Praha jsou teď podporování i díky našemu Fondu Kaufland. Jak se vám spolupráce osvědčila?

Jak jinak než na jedničku. Se Světluškou spolupracujeme již mnoho let a jsme za to velice rádi. Myslím, že máme stejný záměr, jednoduše pomáhat zrakově postiženým lidem se hýbat, dělat něco a je jedno kolik je jim let a jak jsou sportovně nadaní nebo na jaké jsou úrovni. Nejde ani tak o ty závodní disciplíny, ale především o tu opravdovou radost z pohybu, poznávání nového, z nových přátelství a ze setkávání se, protože pak se mnohem lépe žije a zvládá vše, co nám život přináší.

 

Spustit audio