Rozhovor s bowlingáři Michalem Krchem a Josefem Grunclem

Kdy jste vzali poprvé do ruky bowlingovou kouli?

Michal: Kdysi, v roce 2008, jsem docházel na Dědinu, kde jsem pobýval na rekvalifikačním masérském kurzu. Tou dobou jsem se už znal s Pepou, a protože jsem se věnoval jen učení, chtěl jsem taky nějaké odreagování. Tak jsem si vyzkoušel kuželky, které mě vlastně moc nebavily a taky mi popravě hodně nešly. A pak jsem díky Pepovi zkusil bowling.

Josef: Já jsem hrál od roku 2007 ve Slavii kuželky. A bowling a kuželky k sobě nemají daleko. Můj spolužák Štefan Čulík z Tyflosortu mi pak jednou říkal, že chodí na bowling, ať se přijdu někdy podívat. Tak jsem zkrátka jednou přišel, naučil jsem se to (bez trenéra a samozřejmě špatně (u bowlingu se u praváka neodhazuje koule z pravé nohy, ale z levé!). Když jsem se pak zlepšil, začal jsem s hraním trochu cestovat po světe. Což bylo zpočátku trochu tristní, protože člověk odjížděl s domněnkou, že už to celkem umí a vracel se jako zpráskaný pes. To pro mě ale zároveň byla velká inspirace a motivace. Štvalo mě, že někdo hraje tak dobře a já ne. V roce 2013 jsem získal první medaile na ME v Praze a myslím, že od té doby už mi to docela jde.

Kdy u vás koníček přerostl v profesionální hraní?

Michal: Rychle (smích). Už v roce 2010 jsem se účastnil ve Finsku mistrovství Evropy v bowlingu, kde jsem tedy neuspěl. Ale právě tehdy jsem si podal žádost u Světlušky a jako první nevidomý jsem získal vybavení pro hraní s reaktivní koulí. Což mi mimochodem spousta lidí vymlouvalo, hodně mi pomohla silná podpora našich milých trenéru, kteří tomu dali šanci. A i díky tomu, že jsem tu šanci vůbec dostal, jsem se s ní naučil hrát.

Josef: Trochu bych možná dementoval ten termín profi hraní, protože zatím nejsme profesionálové. Spíš bych řekl, že jsme aktivní amatéři, protože profesionál je pro mě ten, kdo se hraním živí. Ale svého času věnuji bowlingu opravdu hodně.

Zrakově postižení hráči bowlingu využívají takzvané naváděcí madlo a také pomoc asistenta. Můžete zkusit popsat, jak přesně tedy bowling vypadá, když jej hraje nevidomý/slabozraký?

Michal: Co se týče techniky hry, překvapivě tolik rozdílů vlastně není. Zmíněné naváděcí madlo, což je takové zábradlí podél rozběhu, je ale nutností. Já jako pravák beru bowlingovou kouli do pravé ruky a levou „kloužu“ po tom zábradlí. Pro dílčí věci, jako je zaměřování, používám svalovou paměť, ale asistenta potřebuju jednoduše k tomu, abych měl zpětnou vazbu, co jsem trefil a kdy můžu hrát. Takže bez toho to prakticky nejde. Na mezinárodních soutěžích, kde hrají společně nevidomí i slabozrací, se používají navíc okluzory a klapky, aby měli všichni rovné podmínky.

Dokážete si zahrát bowling i bez těchto pomůcek? Třeba s vidícími přáteli tam, kde je zrovna dráha?

Michal: Naváděcí madlo je pro nás bohužel zásadní, takže ani s pomocí přátel to moc nefunguje. Nicméně já jsem to párkrát zkoušel a musím přiznat, že mi to trochu lezlo na nervy (smích). Je to trochu, jako když si představíte, že byste šli hrát jako vidící bowling a dostali klapky a nekoordinovaně vás naváděli kamarádi, tedy neprofi asistenti. To by vás taky pěkně štvalo.

Tuším, že většina lidí považuje bowling spíše za hospodskou zábavu, vy jste ale oba reprezentanti a objeli jste díky hraní spoustu zajímavých zemí. Odkud si vezete nejzapamatovatelnější zážitek?

Michal: Pro mě byl velký zážitek v roce 2015 v Soulu, kdy nám trenér popisoval nevidomou bowlingářku, která hrála naprosto fantasticky a zároveň bez naváděcího madla. To pro mě bylo ohromně fascinující. Jinak se mi obecně moc líbilo v Asii. Místní si nás tam velmi považovali, takže nás vozili po různých hospůdkách, kam bychom se sami určitě jinak nedostali a okusili jsme pochutin, které bychom určitě neměli šanci najít. Celkově to byl takový proud sdílený milých zážitků.

Pepa: Já jsem před bowlingem byl v cizině asi jen dvakrát, takže pro mě byl ohromný zážitek výjezd do Japonska. To bych doporučil každému navštívit, je to fantastická země. A vzpomínám si, že právě v Japonsku jsem vlezl do lázeňského jezírka, kde byla extrémně horká železito-sirnatá voda. A já jsem se tehdy, když jsem vylezl, cítil opravdu jako znovuzrozený. Vzpomínám taky na návštěvu třetí největší horské dráhy na světě. Takový sešup jsem teda v životě nezažil. Těch zemi bylo opravdu hodně. Finsko, Malajsie, Korea, Polsko, Japonsko, Thajsko a na podzim 2019 Filipíny (tam jsem vyhrál závod World Para Tour v all events (součet všech her za tři dny, což bylo super, ale 15 hodin v letadle tam a zase 15 zpátky bych už snad ani nedal).

Michal: Já jsem si ještě vzpomněl na zážitek, vlastně asi ne tak milý, ale zapamatovatelný.  Zážitek, kdy se nám Pepa v Japonsku ztratil a my ho chtěli zabít. Protože asi deset hodin sám bloudil s vybitým telefonem po Tokiu a my ho nemohli najít. To jsme se o něj fakt báli.

Oběma se z tuzemska i dálek doma blýská spousta „železa“. Co považujete za největší úspěchy?

Michal: Já za největší úspěch považuju druhé místo  v soutěži dvojic z Mistrovství Evropy v roce 2013 v Praze.

Pepa: Já sám za sebe považuju za nejcennější bronz ze Soulu ze Světových her v roce 2015. Tam už člověk musí hrát opravdu slušně.Na postup do finálové čtyřky bylo třeba uhrát na šest her průměr více než 200 shozených kuželek  na hru. A to už prostor na chyb je velmi malý.

Máte před hraním nějaký tradiční rituál?

Michal: Já asi nic konkrétního nemám.

Pepa: Já třeba opravdu důsledně otírám před hodem kouli. Abych tím tělo připravil na to, že se bude skutečně soustředit jen na hru a na nic jiného. Zkrátka vypustit všechno z hlavy a soustředit se jen na jedno. Tak dost pracuju s dechem, cokoliv pomůže uvolnit mysl i tělo je dobré. A rituály k tomu že určitě patří.

Josefe, vy jste se před několika lety potýkal s vážným zraněním nohy, prý hrozila i amputace. Už jste zase v plné formě?

To zdaleka ještě nejsem. V hraní z místa a s rozběhem je obrovský rozdíl v tom kolik energie jste schopni do té koule uložit. Dnes už se výsledkově skoro dostávám na úroveň jako před úrazem, ale na stejný výsledek se nadřu mnohem vic. Já jsem od té doby, to bylo v roce 2015, začínal úplně od začátku, protože hraju z místa a můj průměr tehdy rapidně klesnul. To mi potom trvalo více než rok, než jsem se z toho vzpamatoval. A tady je na místě poděkování Světlušce, která mi přispěla na cestu na mistrovství světa v Japonsku, odkud jsem si odnesl mimořádně cennou zkušenost. V den hraní jsem totiž kvůli shodě různých událostí neměl na místě svého trenéra, na kterého jsem se spoléhal. To se odrazilo na mém katastrofálním výsledku. Další den jsem si řekl: „Ty musíš prostě hrát to, čemu věříš a nespoléhat na to, že to zařídí někdo jiný“. A v ten den jsem zahrál skvěle. Další myšlenka byla, že když jsem schopen zahrát dobře jeden den, tak není žádný důvod, proč by to nešlo i v těch dalších. Je to jen v hlavě. To poznání mě hodně pomohlo do budoucna, že je možné znovu vítězit. Člověk musí být zkrátka nezdolný optimista.