„Ředitelka Světlušky hýří nápady, vývoj organizace šel vždy dobrým směrem,“ míní služebně nejstarší člen správní rady Jan Svoboda

Pyšníte se pomyslným titulem „služebně nejstarší člen správní rady“. Kudy vlastně vedla vaše cesta do Světlušky?

Spolupráce z mé strany začala v době, kdy jsem působil na pozici obchodního ředitele externího zastoupení sítě multikin, a tak jsem pomáhal s propagací Světlušky právě v rámci tohoto media typu. Tato spolupráce úspěšně fungovala, až jsem byl po čase osloven tehdejší ředitelkou paní Martinou Kaderkovou, zda bych přijal funkci člena správní rady. Já jsem již zkraje spolupráce vnímal Světlušku jako jednu z nejtransparentnějších nadací. Toto ve mně posilovala i skutečnost, že je to Nadační fond Českému rozhlasu. Uvědomoval jsem si důležitost a zodpovědnost této role, neváhal jsem ani vteřinu. Neváhal jsem ani proto, že jsem léta působil v oblasti obchodu a toto byla jedinečná příležitost dělat něco nezištně s vědomím, že to není obchod, kdy jednáte o finančních objemech za produkt, ale za naději na lepší kvalitu života, pro určitou skupinu lidí s handicapem.

 Vy už jste to trochu nakousl, ale doplníte ještě, jaké je vaše povolání?

Já pracuji již mnoho let pro společnost Cinema City v obchodním oddělení New Age Advertising. To znamená, že mám na starosti zobchodování reklamního prostoru a času v této síti multikin. Světlušku podporujeme vysíláním jejích spotů k aktuálním projektům, ať už se jedná o Noční běh, nebo benefiční koncert Světlo pro Světlušku. S manželkou ještě spoluvlastníme e-shop bytových doplňků. No, mám se zkrátka, co činit.

A samotné členství ve správní radě? Kolik to vám zabere času?

Je to systematická práce a já jsem člověk, co je zvyklý číst smlouvy. Mám to pod kůží, takže to není určitě každodenní aktivita. Naprosto dobrovolně ale s sebou Světlušku „beru“ na všechny společenské události, kterých se účastním a kde mám možnost povědomí o ní šířit ještě ústně. A okolí se zpravidla o tuto moji aktivitu hodně zajímá. Vnímám svou roli i tak, že mohu díky svým kontaktům z obchodního světa přitáhnout pozornost ke Světlušce a jejím aktivitám. Samozřejmostí je pak čtvrtletní setkávání se členů správní rady a dozorčí rady Nadačního fondu. 

Jak jste zmínil, jste se Světluškou skoro od jejího začátku. Jak vnímáte za těch 20 let vývoj a zároveň aktuální směřování?

Jsem přesvědčen, že vývoj šel vždycky dobrým směrem. Historicky i všichni generální ředitelé Českého rozhlasu považovali Světlušku za skvělou značku, na kterou mohou být hrdí a pro jejíž podporu udělají maximum. Co se týká změn řídících samotného Nadačního fondu Českého rozhlasu, jednalo se, myslím, vždy o kvalitní posun. Současná ředitelka, Gábina, tomu dala zase nový směr, který jde ruku v ruce s tím, jaká je aktuální doba. Gábinu vnímám jako velkou vizionářku v tom, jak implementovala nové technologie, sociální sítě, spolupráci s influencery a podobné aktuální nástroje. Dobře vnímá to, co je momentálně potřeba a ví, kdy, s jakým nápadem přijít. A nápady obecně hýří.  A nesmírně důležité pro rozvoj Světlušky je, jaký výrazný posun doznalo samotné vnímání Nadačního fondu u samotných zaměstnanců Českého rozhlasu, který  poskytuje významný mediální prostor pro propagaci  „světluščích“ projektů.

A rolí správní rady, když to zjednodušíme, je tyto nápady vyhodnotit a následně pomoci zrealizovat?

Dalo by se to tak říci. Když přijde nějaká změna, s kterou jsme seznámeni, přichází na řadu velice živý brainstorming. Každý člen správní i dozorčí rady vnáší do diskuze vlastní zkušenosti, odbornost a z velké části i pohled zvenčí, protože nejsme zaujati tou každodenností fungování Nadačního fondu. Proto je pestrost správní rady tak důležitá. A nešlo by to bez osobního a proaktivního angažmá nás všech. Za posledních pár let jsme zažili i několik překotných událostí, kdy bylo nutné jednat v podstatě z hodiny na hodinu, například vzpomeneme-li na tornádo na Moravě. Ale i v době covidu jsme hodně řešili přesun nadačních aktivit do online prostoru. A samozřejmě diskutujeme i o vztazích s partnery projektů Nadačního fondu.

Pokud se vrátíme k samotné „značce“ Světluška – jak ji vnímáte v kontextu současných fungujících neziskových organizací?

Rozhodně velmi progresivně. Příkladem uvedu to, že jsme před mnoha lety neustále diskutovali o tom, že Světluška má velkou znalost své problematiky ve velkých městech. Naším cílem ale bylo tuto znalost přenést i do malých měst a regionů. Na základě tohoto impulsu se začaly rozšiřovat světluščí aktivity, ať už se jednalo o přidávání měst do série Nočních běhů, osvětové výjezdy Kavárny POTMĚ, nebo nedávno vzniklé projekty Půjčovna kompenzačních pomůcek či Osvětlovna. A přesně to nám pomáhá povědomí o Světlušce šířit do všech koutů Česka. Což je taková má osobní mise, možná daná i tím, že ve své práci vnímám tu hodnotu ve vztazích napříč sektory i regiony.

Když už jste vzpomněl běhy a kavárnu, účastníte se vy sám světluščích projektů někdy osobně?

Samozřejmě, já to mám moc rád. Kdykoli mohu, beru tu za svou milou povinnost na akce dorazit a setkat se tam s těmi, kterým Světluška pomáhá, ale i s dárci. Dokonce jsem jednou běžel jako trasér. A to byla velmi zodpovědná činnost. Znovu už jsem se pak ale trochu bál. Já jsem dříve hrál vrcholově házenou. A přiznám se, že běh vyloženě odmítám, takže abych pravdu řekl, Světluška je ten jediný, kterého jsem ochoten se účastnit. S manželkou (ona naopak pravidelně běhá) vezmeme naše dva maďarské ohaře, vyzbrojíme je světelnými obojky a vydáme se na start.  Pravidelně navštěvuji Kavárnu POTMĚ, kam občas vezmu i obchodní partnery. Snažím se najít čas, abych mohl být k dispozici pro jakoukoli světluščí aktivitu.

Co vás za celou dobu, co kráčíte po boku Světlušky, nejvíc „dostalo“? 

Snad dva příklady za všechny…Jednou jsem na chalupě potkal známé, zhruba v mém věku, o nichž jsem vůbec netušil, že mají dospělou nevidomou dceru. Když jsem to zjistil, doporučil jsem jim, aby se obrátili na Světlušku, kterou doposud příliš neznali. Já je vlastně jen spojil s našimi zaměstnanci a ti už se o vše postarali. Vysvětlili jim, jakou podporu mohou získat z veřejných zdrojů, co jim může nabídnout Světluška a hezky lidsky je celým procesem provedli. O několik měsíců jsem je potkal v hospůdce u chalupy znovu a tatínek nevidomé dcery se zvedl od stolu a přede všemi mi povídá: „Tys nám tak pomohl. Nám nikdy nikdo tak nepomohl jako ty. Dcera je konečně šťastná a může dělat, co ji baví.“ Já jsem byl tehdy úplně naměkko. A jsem ještě teďka.  Vždy když se s nimi potkáme, jejich nevidomá dcera mi sděluje své nové zážitky. Jsou to milé chvilky, kdy si uvědomíte, že se povedl malý krůček znalosti o pomoci Světlušky do regionu.

Ve druhém případě se jednalo o koncert v O2 aréně Miro Žbirky ke 40 letům na hudební scéně, kdy na půdium uvedl nevidomou Ráchel Skleničkovou a zazpíval s ní duet Čistý svet.  Celá 02 arena povstala a tleskala ve stoje. Světluška Ráchel také podporovala v získání hudebního vzdělání. To byl moment, který jsem hodně prožíval a vzpomínám na něho dodneška. 

Jak by podle vás měla vypadat ideální pomoc nevidomým a slabozrakým za dalších dvacet let?

Určitě bych byl rád, kdyby, i dřív než za dvacet let, měl každý jeden člověk z naší cílové skupiny zevrubný přehled, kam se obrátit, s kým řešit životní situace, kterými prochází. Aby ta znalost o existenci Světlušky byla stoprocentní. Jsem maximalista, tak proto. Jen tak, že budeme spolupracovat napříč regiony, službami, institucemi a vždy v tom nejlepším zájmu našich klientů, jim můžeme skutečně pomoct. Mám představu takové neděravé sítě, jestli mi rozumíte.

A poslední otázka – co byste Světlušce popřál ke dvacátým narozeninám?

Já si nesmírně vážím práce všech lidí ve Světlušce, takže bych jí přál především to, aby ti kvalitní lidé, kteří dělají Světlušku Světluškou, na svých místech vydrželi. Aby jejich práce byla vždy dobře ohodnocená. Dále bych přál Světlušce taky spousty šikovných dobrovolníků. V neposlední řadě hodně empatických partnerů. A kdybych to měl shrnout do krátké věty: „Jen tak dál!“