V zahraničí se parasportovci mohou sportováním živit, vypráví paralympionik Patrik Hetmer
V roce 2018 měl problémy s Achillovou patou, i tak vybojoval na paralympiádě 6. místo ve sjezdu a 8. v obřím slalomu. V březnu 2022 ho čeká další paralympiáda a opět musí překonávat zdravotní obtíže. Paralympionik Patrik Hetmer, který brázdí zasněžené svaly s dědičnou dystrofií sítnice, se ale nevzdává a do Pekingu podle svých slov odjede ve formě. Jak vypadá jeho trénink nebo kde na něj získává finance, se dozvíte v našem rozhovoru.
Jak se cítíte po fyzické stránce pár měsíců před paralympiádou v březnu v roce 2022?
Bohužel ani před Pekingem se mi zdravotní potíže nevyhnuly, v květnu jsem absolvoval plastiku předního zkříženého vazu v levém koleni, takže se teprve vracím v těchto dnech na lyže a budu se snažit, abych se dostal co nejdříve do formy a v Pekingu nebyl jen do počtu.
Jak probíhaly ty poslední čtyři roky, co se týká tréningu a sportovních výsledků? Jak vás zasáhla pandemie?
Nebylo to jednoduché období. V roce 2019 jsem musel podstoupit odstranění sleziny a přišel tím o celou sezonu včetně mistrovství světa, nicméně jsem se snažil udržovat aspoň běháním, jízdou na kole a všelijakými dalšími sporty. Pak do toho přišel covid a spousta zrušených závodů a soustředění, rozhodně to nebylo ideální. Pár závodů Evropského poháru jsme přesto stihli odjet, byla tam i nějaká medailová umístění, ale rozhodně tam nebyla celá světová špička, takže tyto výsledky nelze přeceňovat.
Jak se vám trénuje letos a kde všude můžete trénovat, když na našich horách třeba ještě nepanují ty nejlepší podmínky?
Doposud jsme kvůli mému zranění na sněhu nebyli, spíše jsme se věnovali nabírání síly, měli jsme cyklistické soustředění a na sníh skutečně vyrážíme až nyní. Je to pro nás velká komplikace, protože teď už začínají závody a my na ně nemůžeme, musím se do lyžování zase postupně dostat, nechci to uspěchat, abych si třeba zranění neobnovil.
Jako zrakově hendikepovaný člověk musíte na svah vyrazit s trasérem, což je Váš nejlepší přítel. Umím si představit, jaká důvěra a sehranost musí panovat mezi takovou dvojicí při volnočasovém sportování. Při účasti na závodech však toto musí být na úrovni téměř nepředstavitelné. Můžete popsat, jak kromě fyzičky probíhá (a jestli vůbec) trénink právě těchto dovedností?
Abych pravdu řekl, tak ten nácvik komunikace probíhá až přímo na svahu, kdy to postupně pilujeme. Ale známe se skutečně dlouho a víme, co od sebe čekat. Občas tu komunikaci lehce upravíme, ale myslím, že ty základní návyky už máme zažité a vždy si je jen oživíme na prvním sněhu.
Platí, že fyzicky na tom musí být váš trasér stejně dobře jako vy nebo si může dovolit mít trochu míň natrénováno?
U nás platí, že trasér musí být především dobrý lyžař, ideálně se závodní minulostí. Pak si může dovolit mít i trošku míň natrénováno.
Trasér vám dává pokyny prý asi sekundu předem. Můžete prozradit pár frází, které od něj můžete během závodu ve sluchátkách slyšet?
Tak není to vždy sekundu předem, hodně tam záleží na rychlosti, kterou zrovna jedeme. Čím je vyšší, tím ten čas musí být delší, abych stihl informaci zpracovat a přenést ji na ty lyže. Při startu si traséra odstartuji já klasicky: „Tři, dva, jedna, start.“ A on startuje na slovo jedna. Pak mi v každé bráně říká pravá, levá, pravá atd. No a pak jsou specifické pokyny jako zlom, díra, hrana, dlouhá brána, vlásenka, dvoubrána a také mi hlásí přechody ze sluníčka do stínu a naopak. Občas mě trasér upozorní na pěknou holku ve frontě, ale to se samozřejmě stávalo dřív, než jsme byli oba ženatí.
Závodíte v tzv. kategorii B2 nevidomých, což znamená, že nemáte úplnou slepotu, ale aspoň něco vidíte. Soutěží ve Vašich závodech jen zrakově hendikepovaní nebo je to závod pro paralympioniky i dalších tělesných hendikepů?
Závody máme společné s tělesně postiženými, ale soutěžíme pouze proti zrakově postiženým.
Alpské lyžování je samo o sobě na vybavení a trénink docela náročný sport. Vaše náklady se ještě zdvojnásobují právě proto, že na svahu musíte být dva. Jedním zdrojem vašich financí je i Nadační fond Českého rozhlasu. Jak spolupráce s nimi probíhá?
Světlušce jsme moc zavázáni, protože nás podporuje již od našich závodních začátků. Bez této podpory bychom rozhodně nebyli schopni toho absolvovat tolik, což by se samozřejmě negativně projevilo na naší výkonnosti.
Kde získáváte zbytek financí a co z nich všechno musíte platit?
Zbytek financí získáváme od NSA na základě našich výsledků z předešlých let, jsem také zařazen do Vysokoškolského sportovního centra, od kterého také dostáváme podporu na přípravu. A pak od drobných sponzorů, kteří se ale velmi těžko hledají a spíše v dnešní složité době ubývají.
Zahraniční hendikepovaní sportovci jsou většinou profesionálové. Co to přesně znamená ve srovnání s Vámi a proč je v Česku situace jiná, byť jste naším nejlepším zrakově hendikepovaným závodníkem v alpském lyžování?
V těch vyspělých parazemích jsou ti nejlepší hendikepovaní sportovci zařazeni do sportovních center a pobírají mzdu za to, že sportují. Tak to u nás funguje u zdravých reprezentantů, u hendikepovaných zatím bohužel ne. My proto musíme chodit do práce, abychom uživili sebe a své rodiny, no a logicky nám pak nezbývá času na kvalitní trénink, regeneraci a podobně. Ale to se netýká jen nás závodníků, v zahraničí jsou plně placení trenéři, servismani, fyzioterapeuti... Toto u nás chybí, a potom se to samozřejmě odráží i do výsledků. Věřím ale, že s novým vedením Českého paralympijského výboru se i toto u nás bude zlepšovat. Profesionalizace parasportovců je jedinou cestou, jak se vyrovnat vyspělým zemím.
Pokud to dovolí protikoronovirová opatření, koho byste s sebou rád na březnovou olympiádu vzal jako podporu?
Určitě svého otce, který s námi pravidelně jezdí i na soustředění a pomáhá nám. Manželka, mamka a dcera Leontýnka by si to samozřejmě zasloužily taky, to jsou moje největší fanynky. Třeba se dočkají za 4 roky v italské Cortině.