„Rebeka mi nevrátila zrak. Vrátila mi svobodu,“ říká prakticky nevidomá Karla

Můžete se nám na úvod představit? Jaký je váš příběh a jak dlouho žijete se zrakovým postižením?

 Jmenuji se Karla, je mi 56 let. Žiji s přítelem, mám dceru a dvě vnučky. Součástí naší domácnosti je také přítelova sestra Štěpánka, která má mentální postižení. Společnost nám dělají také dva vodicí psi – jeden už je v důchodu a druhý mi stále pomáhá v každodenním životě. Mé zrakové postižení souvisí s diabetem prvního typu, se kterým žiji už 50 let. První vážnější problémy se zrakem se objevily během těhotenství, kdy mi lékaři museli ošetřit sítnice laserem. Poté jsem ještě dalších 13 let žila zcela běžným životem – pracovala jsem, vychovávala dceru a dokonce jsem řídila auto.

V roce 2005 se však potíže se zrakem znovu objevily a postupně jsem o zrak přišla. Absolvovala jsem osm očních operací. Dnes mám pouze minimální zbytky vidění – rozeznám světlo, tmu, obrysy a někdy výrazné barvy. Prakticky jsem nevidomá. Bylo to pro mě velmi těžké období. Měla jsem pocit, že můj dosavadní život skončil a že už nic nebude jako dřív.

Jak zmiňujete, o zrak jste přišla až v dospělosti. Co pro vás bylo na začátku nejtěžší a jak jste se učila žít bez zraku?

Když jsem začínala přicházet o zrak, nejtěžší pro mě bylo přijmout tuto velkou životní změnu a představit si, jak bude můj život dál vypadat. Měla jsem strach, byla jsem nejistá, propadala jsem depresím a obávala jsem se budoucnosti. Zrak jsem ztrácela postupně. I když jsem ještě druhým okem částečně viděla, psychicky pro mě toto období bylo velmi náročné. Musela jsem se vyrovnat s tím, že věci, které pro mě byly dříve samozřejmostí, najednou přestávaly být možné. Postupně jsem ale pochopila, že se nemohu soustředit jen na to, co jsem ztratila, ale že musím hledat nové způsoby, jak zůstat samostatná. Zlom nastal ve chvíli, kdy se dcera odstěhovala do Hradce Králové a čekala miminko. Moc jsem chtěla být součástí jejího života a jezdit za ní sama, a proto jsem se rozhodla začít znovu budovat svou nezávislost. Díky Tyfloservisu jsem se naučila orientovat v prostoru a zvládat chůzi s bílou holí.  Jednou z mých největších výzev byla cesta autobusem do Hradce Králové. Naučit se ji úplně samostatně mi trvalo více než rok. Když se mi poprvé podařilo cestu zvládnout bez pomoci, byl to pro mě obrovský okamžik štěstí a potvrzení, že i přes ztrátu zraku dokážu překonávat překážky. Později jsem si pořídila vodicího psa, který mi dodal větší jistotu, bezpečí a svobodu v každodenním životě. Dnes mohu říct, že jsem se do života vrátila. Mám své koníčky, ráda cestuji, jsem aktivní a dokážu žít samostatně. Přestože mi zrak přinesl mnoho těžkých chvil, naučila jsem se hledat nové cesty a dnes jsem moc spokojená.

Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy jste poprvé vyšla ven se svou první vodicí fenkou Valinkou? Jaký to byl pocit?

Na první vycházku s Valinkou si dobře vzpomínám. Byla jsem vyděšená hlavně z její rychlosti a z toho, že jsem jí ještě úplně nedůvěřovala. Naučit se věřit vodicímu psovi, že mě bezpečně vede, pro mě byla velká výzva. Postupně se ale naše spolupráce zlepšila a začala jsem si užívat svobodu, kterou mi přinášela. Když mě Valča poprvé dovedla k lavičce nebo do obchodu, cítila jsem obrovskou radost a vděčnost. Začátky byly těžké, ale nakonec jsme si na sebe zvykly a staly se skvělým týmem.

Dnes je po vašem boku Rebeka, která je jiné plemeno než vaše první fenka. Proč jste se tentokrát rozhodla právě pro změnu?

Ano, je to tak. Rebeka je kříženka zlatého retrívra a královského pudla, tedy goldendoodle. Když se Valče blížily desáté narozeniny, věděla jsem, že je čas začít přemýšlet o novém vodicím psovi. Valča sice ještě vodila, ale kvůli artróze už pro ni byly delší trasy náročné, a chtěla jsem jí dopřát klidnější období. Znovu jsem se proto obrátila na výcvikovou školu v Brně, odkud pocházela i Valča, protože jsem s jejich prací měla výborné zkušenosti. Původně jsem chtěla stejné plemeno, ale právě tehdy se jim narodila štěňata goldendoodlů. Cvičitelé mi toto plemeno doporučili pro jeho učenlivost, energii i to, že nelíná. Rozhodla jsem se tedy pro fenku, kterou jsem pojmenovala Rebeka. Chtěla jsem mít znovu rychlého a spolehlivého parťáka.

Měla jste zpočátku obavy, jaké to bude pracovat s jiným plemenem?

Přiznám se, že jsem nad rozdíly v chůzi zpočátku moc nepřemýšlela. Jedinou zkušenost jsem měla s kamarádčinou fenkou flat coated retrívra, se kterou jsme si jednou na zkoušku vyměnily psy. Překvapilo mě, jak rovně a elegantně vedla, zatímco retrívři, jako je labrador nebo zlatý retrívr, mají trochu jiný styl chůze. Napadlo mě tedy, že s goldendoodlem to možná bude zase trochu jiné. Hlavně jsem ale důvěřovala cvičitelům a věřila, že si s Rebekou na sebe postupně zvykneme. A přesně tak to také bylo – naše spolupráce si postupně krásně sedla.

V čem je Rebeka jiná než Valinka?

Rozdíl mezi Valinkou a Rebekou je opravdu velký. Valča byla rychlá, temperamentní a šla hodně v tahu. Všechno řešila okamžitě – do autobusu šla první, mezi lidmi si razila cestu a při hledání místa k sezení to bylo vždycky rychlé a bez váhání. Byla to taková energická a sebevědomá povaha. Rebeka je její pravý opak. Chodí svižně, ale bez velkého tahu, takže je pro mě chůze pohodlnější. Je rozvážná, přemýšlivá a všechno dělá s větší opatrností. Při cestování si dává čas, hlídá si okolí a překážky řeší spíš ladně než silou. Mezi lidmi krásně prochází, aniž by do někoho strčila, a třeba při nastupování do autobusu nebo vlaku postupuje pomalu a společně se mnou. Je také mnohem tišší a jemnější. Zatímco u Valči jsem slyšela její kroky, Rebeka se pohybuje téměř neslyšně. Každá je úplně jiná, ale obě mají své kouzlo a obě mi v životě daly něco důležitého.

Jak probíhá předání vodicího psa? Co všechno musí nový majitel během prvních dnů a týdnů zvládnout?

Předání vodicího psa je dlouhodobější proces. Cvičitel nejdříve přijede, předá psa s veškerou výbavou a vysvětlí, jak s ním pracovat, jaké zná povely a na co si dávat pozor. První týdny jsou hlavně o zvykání si na sebe a upevnění několika základních tras. S Rebekou jsme začaly třemi trasami – nejdříve po vesnici k mojí mamince, potom cestou autobusem a nakonec náročnější trasou do Hradce Králové. Překvapilo mě, jak rychle si některé cesty zapamatovala a jak krásně reagovala na pochvalu. Velmi důležitá je při práci se psem komunikace a správné používání hlasu. Pes vnímá nejen slova, ale hlavně emoce člověka. U Valči jsem se to postupně učila, u Rebeky už jsem věděla, jak důležité je dát jí najevo radost a jistotu. První týdny jsme byly stále v kontaktu s výcvikovou školou a později i s Tyfloservisem. Postupně přidáváme další trasy a učíme se nové prostředí. Teď například trénujeme Hradeckou fakultní nemocnici, která je velmi rozsáhlá a Rebeka to zvládá skvěle.

Mění se během prvních měsíců práce i vaše chování? Musela jse si znovu osvojit nějaké návyky nebo komunikaci se psem?

Určitě, moje chování se díky vodicím psům hodně změnilo. Když jsem začínala s bílou holí, byla jsem nejistá, vystresovaná a často jsem měla pocit, že nic nezvládnu. První pes mi pomohl získat sebevědomí, ale zároveň jsem se musela naučit, že ne všechno je chyba psa. Rebeka mě naučila hlavně větší trpělivosti a klidu. Potřebuje k sobě emočně vyrovnaného člověka. Když člověk reaguje ve stresu nebo zvýšeným hlasem, pes znejistí. Proto jsem se naučila zůstat v klidu, řešit věci s rozvahou a hledat chybu i u sebe. Je to vzájemné učení – pes se učí ode mě a já od něj. Díky tomu jsem dnes mnohem sebevědomější, klidnější a dokážu lépe zvládat náročné situace. Vlastně mi Rebeka pomohla pracovat nejen na samostatnosti, ale i sama na sobě.

"Rebeka mi pomohla pracovat nejen na samostatnosti, ale i sama na sobě,"říká Karla|foto:fotoarchiv paní Karly

Co podle vás většina lidí o životě s vodicím psem vůbec netuší?

Myslím, že lidé si často neuvědomují, že vodicí pes je především pes, o kterého se musí jeho majitel starat. Chodí na veterinu, potřebuje péči, krmení, pohyb. Není celý den v postroji a nepracuje bez přestávky. Veřejnost také často neví, že když má pes postroj a pracuje, neměl by být rušený. Lidé ho lákají, hladí, mluví na něj nebo ho krmí, ale tím mu mohou ztížit soustředění. Nápis „nerušit, pracuji“ na postroji není pro legraci. Život s vodicím psem je krásný, ale přináší i povinnosti. Člověk musí být pejskař a myslet i na potřeby psa. Přesto mi vodicí pes dává obrovskou svobodu a samostatnost a neumím si život bez něj představit.

Lidé si často myslí, že vodicí pes pomáhá hlavně při přecházení silnice. V čem vám ale usnadňuje každodenní život?

Vodicí pes mi pomáhá téměř na každém kroku. Najde přechod pro chodce, dveře do vlaku nebo autobusu, vchod do obchodu, schody, pult v obchodě, volné místo k sezení v autobuse i v čekárně u lékaře. Dovede mě také k autobusové zastávce, lavičce nebo na odběr krve. Umí podat upadlé klíče, bílou hůl a dokonce mi jednou zvedl i platební kartu. Obrovskou pomocí je při pohybu po ulicích. Vyhne se koloběžkám, kolům, lavičkám, květináčům, reklamním poutačům, zahrádkám restaurací i výkopům. Často ani netuším, kolik překážek cestou míjíme, protože díky němu do nich vůbec nenarazím. Právě to mi dává pocit bezpečí a velký komfort. Lidé někdy říkají, že je vodicích psů škoda, protože musí pracovat. Já to ale vidím úplně jinak. Když pozoruji, s jakou radostí a chutí Rebeka pracuje, je jasné, že ji to baví. Je šťastná, že může být se mnou a pomáhat mi. Myslím, že mnohem smutnější je život psa, který celý den tráví sám na zahradě bez pozornosti a pohybu. Vodicí psi svou práci dělají s nadšením a díky nim mohou lidé, jako jsem já, žít mnohem svobodnější a samostatnější život.

Pořízení vodicího psa je velmi finančně náročné. Světluška a její Fond Kaufland vám pomohl s doplatkem na Rebeku. Co pro vás tato podpora znamená?

Finanční pomoc od Světlušky na doplatek za Rebeku pro mě byla opravdu velkou podporou. Vodicí pes dnes stojí přibližně 350 tisíc korun. Stát sice hradí 90 % ceny, ale desetiprocentní spoluúčast představuje 35 tisíc korun, což je vysoká částka. Protože se zároveň starám i o Valinku, která je už ve výslužbě a stále potřebuje kvalitní péči, krmení i veterináře, požádala jsem o snížení spoluúčasti. Bylo mi vyhověno, přesto jsem měla doplácet ještě 20 tisíc korun. Obrátila jsem se proto na Světlušku, která mi z této částky uhradila 18 tisíc korun. Tato pomoc pro mě byla nesmírně důležitá a velmi si jí vážím. Díky ní jsem mohla oběma psům zajistit péči, kterou si zaslouží. Jsem Světlušce upřímně vděčná. Díky jejímu příspěvku mám po svém boku Rebeku, která mi každý den pomáhá žít samostatněji a dělá můj život jednodušší i radostnější.

Když se dnes ohlédnete, co vám Rebeka dává kromě bezpečného pohybu?

Oba pejsci mi výrazně zvýšili sebevědomí. Zažívala jsem to už s prvním pejskem a s Rebekou se tento pocit ještě více prohloubil. Zároveň je pro mě důležité stále na sobě pracovat – rozvíjet se, pečovat o svou kondici a nezůstávat stát na místě. Chci ukázat ostatním, že ztráta zraku sice představuje určitý hendikep, ale neznamená, že se člověk musí uzavřít doma a přestat žít aktivně. Díky oběma fenkám mám dnes mnohem větší jistotu sama v sobě. Dříve jsem se například bála chodit mezi lidi, ale teď se ve společnosti cítím dobře a bezpečně. A právě z tohoto pocitu vychází i větší sebevědomí a radost ze života.

Co byste vzkázala lidem, kteří Světlušku podporují a díky nimž se mohou podobné příběhy podpory stát?

Všem dárcům bych chtěla z celého srdce poděkovat. Jsem jim nesmírně vděčná, protože si možná ani neuvědomují, jak moc svými příspěvky pomáhají. Díky jejich podpoře může po mém boku kráčet vodicí pes, který mi každý den pomáhá bezpečně se pohybovat a žít samostatnější život. Velmi si vážím toho, že mezi námi jsou lidé, kteří myslí na druhé a jsou ochotni pomáhat. Nezáleží na tom, jestli přispějí jednou korunou, stokorunou nebo tisícikorunou – každá koruna má svůj význam a může někomu změnit život. Za tuto podporu jim patří moje upřímné a velké poděkování.

"Díky oběma fenkám mám dnes mnohem větší jistotu sama v sobě. Dříve jsem se například bála chodit mezi lidi, ale teď se ve společnosti cítím dobře a bezpečně," uzavírá paní Karla|foto:fotoarchiv paní Karly