Nevidím, ale doopravdy vás slyším: příběh budoucí psychoterapeutky, která proměnila ztrátu zraku v dar porozumění

Míšo, je vám 26 let, máte za sebou bakalářské studium psychologie a chystáte se nastoupit do navazujícího magisterského programu. Jaká jste dnes – nejen jako studentka, ale jako člověk? 

Řekla bych, že jako studentka jsem v současné době především šťastná, že se mi bakalářské studium oboru, o kterém jsem roky snila, podařilo zdárně dokončit. Čeká mě sice ještě několik dalších velkých kroků, než se dostanu až k profesi psychoterapeutky, ale je příjemné mít ten první velký krok za sebou. Jako člověk jsem teď možná o něco větší realistka, než jsem byla dřív. Myslím si, že díky různým životním změnám i studiu a budoucí profesní roli na mě začíná dopadat určitá zodpovědnost. Obecně už se teď asi nevrhám do věcí tak po hlavě jako dřív. Ale určitě to neznamená, že bych si nešla za tím, co chci, na tom se nic nezměnilo. 

Co je pro vás v této životní fázi důležité?

Jsem v životní fázi, kdy se dost intenzivně věnuji přípravě na budoucí povolání. Kromě toho si už i teď během studia trochu zkouším, jaké mám nebo budu mít možnosti skutečného pracovního uplatnění. Mám pocit, že je to životní fáze, která je pro mě velmi důležitá a zároveň je to velká výzva. V této souvislosti jsou pro mě důležité dvě hlavní věci. První je, abych na téhle cestě vytrvala a nenechala se odradit překážkami, kterým se ale úplně  vyhnout nedá. Druhou neméně důležitou věcí je pro mě potom podpora, ať už ze strany Světlušky, školy, zaměstnavatelů, rodiny nebo okolí.

Zrak jste ztratila v necelých dvou letech v důsledku zhoubného nádoru na sítnici. Jaké bylo vyrůstat se zrakovým znevýhodněním? Vnímáte dnes nevidomost spíš jako omezení nebo jako jednu z mnoha součástí svého života?

Právě proto, že jsem ztratila zrak už v takhle nízkém věku si myslím, že jsem se svým znevýhodněním hodně sžitá. V podstatě nic jiného neznám, takže nemůžu srovnávat, jaké by to bylo bez něj. Samozřejmě, že vyrůstat se zrakovým znevýhodněním s sebou neslo specifika oproti dětem bez handicapu. Zároveň ale jako dítě tohle často moc neřešíte a stejně tak ostatní děti kdekoliv v kolektivu. Spíš bych řekla, že čím jsem byla starší, tím ty rozdíly oproti ostatním víc a víc vystupovaly a i já sama jsem je určitě v hlavě víc řešila. Nemám ale pocit, že bych se někdy nechala zrakovým znevýhodněním nějak zvlášť limitovat. Tady patří velký dík mojí rodině, která mě přirozeně a s citem vedla k samostatnosti a k tomu, abych zbytečně nehledala důvody, ale způsoby. Dodnes si pamatuji, když mi moje maminka řekla: „No a proč bys nemohla do tanečních? Samozřejmě, že budeš chodit, jako všichni spolužáci.“ Všechno domluvila s mistrem, který taneční vedl a přesně jak řekla, chodila jsem tam prostě jako všichni ostatní spolužáci.  Samozřejmě, že jsou dny a situace, kdy zrakové znevýhodnění vnímám jako jisté omezení. Ať už v každodenním, studijním nebo pracovním životě, pořád narážíte na něco, co vám bez zraku nejde tak dobře, rychle, nebo zkrátka potřebujete pomoc někoho dalšího. Snažím se ale  (myslím, že to u mě převažuje) vnímat svoje zrakové znevýhodnění jako součást mě se vším všudy. Je to zároveň něco, co mě odmalička spoluutváří a myslím si, že to má mimo jiné svůj vliv na to, jaká jsem. Takhle se to snažím brát.

"Nemám ale pocit, že bych se někdy nechala zrakovým znevýhodněním nějak zvlášť limitovat,"říká Míša|foto:fotoarchiv

Máte pocit, že vás právě tato zkušenost nějakým způsobem nasměrovala – třeba v citlivosti k lidem, vnímání emocí nebo v potřebě porozumění druhým?

Vlastně je to dost možné. Když nemůžete využívat zrak, který poskytuje naprostou většinu informací z okolí, musíte to vykompenzovat něčím jiným. V kontaktu s lidmi se tím pádem zaměřujete místo vizuální stránky na jiné věci. Díky tomu se asi snažím přirozeně na lidi víc „ladit“ a vnímat je citlivěji. Zároveň jsem člověk, který hodně o všem přemýšlí a rád jde i v tom porozumění lidem do hloubky, proto jsem si vybrala obor, který studuji.

Už přibližně od patnácti let jste věděla, že byste se chtěla stát psychoterapeutkou. Pamatujete si, kdy jste si to uvědomila poprvé? Co vás na této profesi tehdy přitahovalo – a co vás na ní láká dodnes?

První moment, kdy jsem si uvědomila, že by mě psychologie a psychoterapie zajímaly, byl na střední škole, kdy jsem se poprvé s tímto předmětem setkala. Ten obor mi sám o sobě přišel neskutečně zajímavý. Zároveň jsem vždycky toužila v rámci budoucí profese pomáhat. Nebýt zrakového handicapu, lákala by mě pravděpodobně práce zdravotní sestřičky nebo lékařky. Z toho všeho tak nějak přirozeně vyplynulo, že možná nemůžu léčit tělo, ale mohla bych se věnovat duši. To, co mě na profesi psychoterapeutky láká se od patnácti let příliš nezměnilo. Je to především touha pomáhat lidem a uplatnit se v profesi, která by mě skutečně naplňovala a mohla bych se jí věnovat plnohodnotně i se zrakovým znevýhodněním.

Studium psychologie pro vás bylo velkým snem. Jaké pocity jste prožívala ve chvíli, kdy jste se dozvěděla, že jste byla ke studiu přijata?

Musím říct, že jsem nemohla uvěřit. Ono to s tím přijetím nejdřív nebylo takhle růžové, přijímací zkoušky jsem skládala s odstupem několika let podruhé, protože poprvé to nevyšlo. Mezitím jsem byla ochotná zkusit i jiný humanitní obor, ale nakonec se psychologie podařila, z čehož jsem měla obrovskou radost.

Jak dnes vypadá váš běžný studijní život? Co vám na studiu dělá největší radost a co je naopak nejnáročnější? V čem vám vyhovuje prostředí menší, vstřícné akademie?

Já mám pocit, že můj studijní život na vysoké škole vlastně moc hezky plyne. Škola, na které studuji, patří k menším, což mi vyhovuje. Je to příjemné z pohledu orientace, která pro mě v menší přehledné budově není tak náročná. Zároveň mi škola dokáže vyjít vstříc, pokud potřebuji cokoliv jinak, ať už se jedná o studijní materiály nebo formu zkoušek. Týká se to tedy pouze úprav souvisejících s přístupností pro zrakově znevýhodněného studenta, jinak musím samozřejmě plnit veškeré studijní povinnosti bez úlev jako ostatní. Já jsem obecně raději, když o moc přizpůsobení žádat nemusím. Na druhou stranu, pokud něco takového skutečně potřebuji, z mé zkušenosti lze spoustu věcí velmi dobře vykomunikovat a domluvit, jen je potřeba si o to říct.

Setkala jste se už během studia s praxí, stáží nebo výcvikem, které vám pomáhají lépe si představit, jaká bude vaše budoucí role psychoterapeutky?

Během bakalářského studia jsem si již prošla sebezkušenostním výcvikem a poměrně velkým množstvím hodin praxí nebo stáží. To je něco, co na naší škole velmi oceňuji. Všechno dohromady mi totiž dalo zase o trochu reálnější náhled na to, jak by mohla vypadat moje budoucí role psychoterapeutky. Zároveň jsem zjistila, že možností, čemu a komu se v rámci psychologie a psychoterapie věnovat, je opravdu hodně. Myslím, že sama ještě trochu hledám, jaký směr bude ten můj. Je pro mě zásadní, abych mohla být ve své profesi plnohodnotně nejen já, ale aby moje práce byla plnohodnotná i pro moje případné budoucí klienty. Takže mám rozhodně pořád o čem přemýšlet a co zvažovat.

Cítíte, že vám to, čím jste si sama prošla, dává v práci s lidmi nějakou výhodu nebo hlubší porozumění jejich situacím?

Bude to znít jako klišé, ale myslím si, že to, čím jsem si prošla, mi dává především pochopení pro to, že každý člověk je skutečně jedinečný a má svou jedinečnou životní cestu a příběh. Sama jsem se občas setkávala a setkávám s předsudky, odsouzením už předem nebo nepochopením v souvislosti s tím, že nevidím. O to víc se já osobně snažím přistupovat k lidem individuálně a s otevřeností, ať už je jejich situace jakákoliv.

Světluška vás podporuje už několik let. Jak konkrétně tato pomoc ovlivnila vaši možnost studovat a soustředit se naplno na školu?

Pomoc od Světlušky je pro mě obrovská a zásadní. Světluška mi pomáhá s finančními náklady na studium, které by pro mě jinak byly spolu s dalšími běžnými výdaji neúnosné. Díky této podpoře se mohu naplno věnovat studiu a přípravě na budoucí profesi. A to už není jen o té finanční podpoře, ale o velké pomoci k tomu, abych v životě mohla dělat to, co mě bude dlouhodobě těšit a naplňovat. Je to podpora v plnohodnotném (pracovním) životě, a to pro mě znamená hrozně moc. Za to jsem a vždycky budu Světlušce obrovsky vděčná.

"Pomoc od Světlušky je pro mě obrovská a zásadní. Světluška mi pomáhá s finančními náklady na studium, které by pro mě jinak byly spolu s dalšími běžnými výdaji neúnosné.,"říká Míša|foto:fotoarchiv

Navzdory překážkám působíte velmi cílevědomě a aktivně. Co vám pomáhá neztrácet motivaci ve chvílích, kdy je toho na vás hodně?

Částečně to mám asi v povaze. Potřebuji si pořád hledat nové výzvy, zkoušet další nové věci, posouvat se dál. Pořád se snažím být nohama na zemi, vím, kde jsou limity moje osobní i limity zrakového znevýhodnění. Ale zároveň, pokud bych něčeho ráda dosáhla a je alespoň nepatrná šance, že by to bylo reálné, tak jsem ochotná udělat hodně pro to, abych ty překážky někudy překonala. Důležité je pro mě v náročnějších chvílích připomínat si, proč to všechno vlastně dělám. Pokud je moje motivace správná, tak mě to většinou podpoří v tom, abych vytrvala. Motivující jsou pro mě určitě i příběhy ostatních lidí, kteří mají také nějaké znevýhodnění, potýkají se třeba s podobnými překážkami jako já a není to pro ně důvod, aby svou snahu vzdali. Můj ohromný zdroj motivace a podpory jsou pro mě také moji nejbližší, kteří za mnou v plnění mých nejrůznějších cílů, co si vymyslím, vždycky stojí. Přes to všechno se někdy stane, že je toho opravdu moc, nebo přijde překážka, se kterou si nevím rady. Takže se taky občas musím prostě zastavit, nebo se klidně o krok vrátit. Nadechnout se, trochu si odpočinout a načerpat další síly. To k té cestě k cíli taky patří.

Když se na chviličku podíváme do budoucnosti – jakou psychoterapeutkou byste jednou chtěla být? S jakými lidmi byste ráda pracovala a co byste si přála, aby si ze setkání s vámi odnášeli?

Zatím ještě pořád trochu hledám, s jakými lidmi bych v rámci své profese nejraději pracovala. Ale vlastně si myslím, že to není to zásadní. Důležité pro mě je, abych jako terapeutka byla směrem ke klientům přijímající, respektující, otevřená a byla jim dobrou průvodkyní na jejich cestě. A neméně důležité pro mě je, aby moji budoucí klienti věděli a odcházeli s pocitem, že je možná nevidím, ale zato je doopravdy SLYŠÍM a naslouchám jim.

A na závěr – co byste chtěla vzkázat lidem se zrakovým znevýhodněním, kteří možná právě teď váhají, zda si dovolí snít ve velkém?

Říkám si, a proč ne? Proč si nedovolit snít ve velkém? A proč se o splnění těch velkých snů alespoň nepokusit? Slevit z nich přece nakonec můžete vždycky, na to je času dost. Chtěla bych vám k plnění vašich vlastních snů popřát spoustu odvahy, sebedůvěry a odhodlání překonávat jakékoliv překážky. A v neposlední řadě to, abyste z nich nemuseli slevovat vůbec, a když už, tak co nejméně.

"Říkám si, a proč ne? Proč si nedovolit snít ve velkém?", uzavírá Míša|foto:fotoarchiv